ZATIM KONCEPT BEZ KOREKTUR
Následující text je spíše filosofické pojednání. Zabývám se totiž podobným problémem jakým je smysl života. Ona většina lidí, když si položí otázku jaký je vlastně smysl života, může propadnou naprosté depresi, protože nemůžou smysl života najít. A už vůbec ne u sami u sebe. Lidi ale většinou o životě nepřemýšlí a prostě ho žijí. Přesto propadají depresím a otázkou je proč. Kdyby na to existovala jednoduchá odpověď, tak by tisíce psychologů ztratili svou práci. Jenže problém je v tom, že psychologové problémy spojené s depresí nejspíš vyřešit nedokáží. Kdo se jednou dá do jejich spárů, už nikdy nemůže vystoupit. Bude se zaměřovat sám na sebe, na svojí osobu, na to, proč jemu je špatně. Psycholog se bude hrabat v jeho myšlenkách a doufat, že si pacient odpoví na své otázky sám a to ho osvítí. Takhle jednoduché to ale evidentně není.
Proč je poměr lidí v depresi v západních státech objektivně převyšuje poměr v chudých zemích? Vždyť lidé v západních zemích jsou bohatší, mají téměř vše, mají zajištěné životní jistoty, obvykle mají práci, kde bydlet a peněžní rezervu. Přesto nejsou šťastní a navštěvují psychology ve větší míře, než v chudých zemích. Rozhodně to není tím, že v chudých zemích psychologové nejsou, takže poměr lidí v depresi nemá kdo měřit. Ono se totiž stačí dojet podívat do Afriky ne nejchudších států světa. Takových, kde turismus není rozšířený. Když se člověk jde projít po slumu, vidí beznaděj. Ale to není to, co prožívají lidé, kteří v tom slumu žijí. Míra sebevražd tam není vyšší než kdekoliv jinde. Lidé zdá se jsou nějakým způsobem spokojení a i v bídě dokáží žít. Možná je to proto, že jejich existence vůbec není zajištěná, celý život bojují, aby žili a nemají čas přemýšlet nad tím, jaký "bezvýznamný" život vlastně žijí.
Každý, když byl malý, tak si představoval, jak v dospělosti bude někým. Někdo chtěl být policista, jiný prezident, někdo umělec. U většiny z nás se naše sny rozhodně nepotkaly s tím, kým jsme se následně stali. Je to ale důvod být v depresi? Že život není takový, jaký si ho představujeme? Evidentně ne. Když si totiž člověk vezme nějakou filmovou nebo hudební hvězdu, tak těm pravděpodobně došlo k naplnění jejich snů. Jsou známí, každý je chválí, přesto se tito lidé občas žalem upijí nebo ufetují k smrti. Dosažení cíle rozhodně není cesta ke štěstí. Naopak, po dosažení cíle člověk propadá nejvíc depresi. Když člověk dostuduje školu, získá titul, říká si, jak ho čekají světlé zítřiky, nakonec po pár dnech propadne jedné z nejhorších depresí v životě. Je to stejné, jako když se ženě narodí dítě. Říká si, že to zvládla a teď už budou jenom krásné chvilky při výchově, ale hned druhý den nastupují ohromné deprese. Evidentně, pokud chceme být šťastní, musíme mít cíl, ke kterému budeme pořád směřovat, ale kterého nikdy nedosáhneme. Cíl tedy musí být vysoký, ale za ne tak moc, aby nás to demitovalo se o něj vůbec pokoušet. Cíl je něco, co lidem, kteří mají depresi chybí. Ono se není čemu divit. Svět stojí za prd, tak proč v něm ještě něčeho dosahovat? Nutit člověka, aby si našel svůj cíl povede k nezdaru. Na druhou stranu když se to povede, tak to pravděpodobně člověka z deprese vyvede.
Myslím, že je naopak potřeba studovat lidi, kteří jsou spokojení. Studovat je, co mají společného, jakým způsobem žijí, a co je odlišuje od lidí trpící depresemi. Jednu věc už jsem zmínil, a tím je schopnost dávat sobě cíle a jít za nimi. Teď si trochu půjčím něco z literatury ohledně dosahování úspěchu. Chce-li být člověk úspěšný, musí se v životě držet určitých pravidel. Trvalé dosahování úspěchu může být stejně motivující, jako cesta k cíli. Obecně může žití podle těchto pravidel vést ke spokojenému životu bez depresí. Znamená to, ale že musíme částečně změnit svojí podstatu, což není jednoduché. Aby byl člověk úspěšný, musí být proaktivní. To znamená musí utvářet realitu, nikoliv jen nechat věci plynout a reagovat na vzniklé situace. Tohoto dosánout asi není lehké, protože každý jsme nějaký. Někdo je flegmatik a vyhovuje mu nechat věci plynout. Jenže člověk nikdy nebude šťastný, když štěstí aktivně nepůjde naproti. Chápu, ale že lidé v depresi nemají sílu a energii chodit štěstí naproti. Zkusíme tedy jiný návyk. Dávat to nejdůležitější na první místo. Když pomineme, že je člověk líný tvor, je zřejmé, že když bude dělat věci, které jsou ze své podstaty důležité, bude zároveň dosahovat velkých věcí. Jenže tyto důležité věci jsou zpravidla též nejtěžší, případně nejnudnější. Uvedu příklad... je důležité jít svému dítěti na promoci. Jenže obvykle se nám nechce, nevíme, co tam bude za lidi a interakce s cizími lidmi nás třeba děsí. Nakonec to skončí tak, že na žádné setkání radši nepůjdeme, což výsledně povede k ještě naší ještě větší zapšklosti a se zapšklostí rozhodně díru do světa neuděláme. Problém ale je, že lidé v depresi opět nemají sílu ani energii, aby odbourávali důležité věci, které jsou zároveň těžké nebo nudné. Existence důležitých věcí a myšlenka na to, že tu jsou a nezmizí, může vést k ještě většímu pocitu zmaru, deprese a pocitu méněcennosti.
Dalším návykem je myšlení stylem výhra - výhra. Když s někým jednáme, musí být toto jednání přínostné pro obě strany. Když se tak budeme chovat opakovaně, vytvoříme vztahy důvěry, které nás povedou k úspěchu. Když člověk jedná stylem výhra - prohra, tak krátkodobě může být úspěšný, ale nakonec se ním nikdo bavit nebude, takže na konci zažije velký neúspěch. Myšlený stylem prohra - výhra též existuje. Jedná se stav, kdy se podřizujeme druhé straně a snažíme se jí zavděčit. Většinou doufáme, že tato metoda nám v budoucnu přinese nějaké plusové body, když se pořád obětováváme. Že to lidé ocení. Opak je ale pravdou. Většinou tento způsob myšlení vede k tomu, že si nás ostatní přestanou vážit, případně si přestaneme vážit sami sebe. Uvažování stylem výhra - vyhra je zcela evidentně o princip žití. Princip, kterého jsou schopní i lidé v depresi, protože nevyžaduje o tolik zvýšenou energii. Nutné je vnuknout si princip, že musíme jednat tak, aby to bylo pro všechny strany pokud možno spravedlivé.
Obecně žití podle principů a jednání v souladu s nimi buduje vnitřní integritu, sebedůvěru a důvěryhodnost. Každý by si tedy měl své principy definovat a řídit si jimi. Tyto principy by ale neměly být v rozporu s obecnou morálkou. Je možné a pravděpodobně to pomůže, když se člověk v depresi začne chovat podle obecně uznávaných principů, které dává křesťanská morálka. Nalezení víry a změna způsobu žití může výrazně pomoc v boji s depresí. Já jsem ale zapřísáhlý ateista. Nepotřebuji boha k tomu, aby mi vysvětlil jak vznikl svět a jak funguje. Na to mi stačí kvatnová fyzika a evoluční teorie. Principů, podle kterých je možno žít je daleko více, stačí si vybrat a řídit se podle nich. Budujeme tak vlastní charakter, který je důležitý ke zvýšení důvěryhodnosti a budoucímu úspěchu.
Dle mého názoru je ale nejdůležitějším principem, který by si měl člověk osvojit okamžitě, nesobeckost. Ochota pomáhat druhým, vycházet jim vstříc. Dělání dobrovolnické činnosti je samo o sobě naplňující, člověk má radost z toho, jak věci díky němu fungují. Schopnost a ochota obětovat se pro druhé je spojující prvek spokojených lidí. Mít radost z úspěchu druhých a k tomu uspěchu jim pomoct je zárukou, že tento úspěch pomůže v úspěchu i mě, že mě podpoří lidé, kterým pomáhám a dopomůžou mi naopak naplňovat moje cíle. Nesobeckost je dle mého jeden z nejdůležitějších principů, které výsledně povedou člověka ke štěstí. Nesobeckost nám totiž umožňuje odpoutat se od svých problémů, od sebe sama. Sobectví naopak nás nutí vztahovat si vše na sebe a dávat sebe na první místo. Nesobeckost vůbec neznamená potlačit sám sebe. Seberealizace v pomoci druhým nám dává zároveň nárok na předpokladu, že stejně laskavě se budou chovat lidé k nám, a když my budeme potřebovat pomoc nebo podporu, že se nám jí dostane. Člověk pak dokáže žít s čistým svědomím, že když si chce dát odpočinek, nebo nestihne něco udělat, tak že si danou věc dokáže sám před sebou obhájit a být spokojený. Lidí v depresi trpí šílenou sebestředností. Mají pocit, že když prší, tak je to kvůli tomu, že si nevzali deštník. Že když jim umře někdo blízký, tak že je tím někdo za něco trestá. Když si lidé uvědomí, že svět se netočí kolem nich, tak jim to odemkne příležitosti dělat pro svět skutečně dobré a hodnotné věci, tím je posouvat k úspěchu a ke spokojenosti. Díky tomu, že jsou zaměřeni na druhé, je vůbec nenapadne přemýšlet o své třeba špatné situaci, a je to tak učinná prevence depresivních stavů. Omlouvám se za přílišné zobecnění, ale obětavost hodně lidem chybí, přitom obětavost je klíčem ke spokojnosti. Jakmile se člověk začne soustředit na sebe, vždy dojde k depresi, protože jak jsem psal na začátku, na smysl života ještě nikdo nepřišel, takže samotné naše bytí postrádá smysl.
Má cenu se obětovat pro lidi, kteří to ocení. Človek, který naší obětavost bere jako slabost, využívá jí ke svému prospěchu nebo jí jakkoliv bere jako samozřejmost, si pomoc nezaslouží, protože pravděpodobně sám není schopen obětavost poskytovat. Když někomu přidržíme dveře, a ten nám za to poděkuje, cítíme se naplnění. Když ale neřekne ani slovo a bez zájmu projde, tak si v duchu řekneme, že je to blb a vnitřně žádný pocit naplnění necítíme. Naplňuje nás pouze ochota pomáhat druhým, pokud je taková pomoc upřímně druhým oceňována. Vděčnost poznáme i beze slov, ostatní lidé, kteří nejsou vděčnosti schopni, můžeme s čistým svědomím ignorovat. Na světě je spousta dalších lidí, kteří pomoc ocení a s jejich pomocí pak můžeme dosáhnout sami úspěchu a naplňovat své cíle.
Existují osoby hodné následování. Osoby, které ovlivnili miliony lidí. Lidé typu matka Tereza, Mahátma Gándhí. Lidé co inspirují. Tito lidé si zasloužili svou úctu, protože žili podle principů a neodchýlili se od nich. O těchto lidech není známo, že by trpěli depresemi. Práce pro jiné lidi a jejich motivování je naplňovalo. Naplňovalo je spokojeností. Takovou spokojeností, že neprahli po luxusu. Kdyby dávali sebe na první místo, nikdo by za nimi nešel. Lidé, které jsou svým přikladem hodni následování, nikdy nebyli sobci. Tito lidé nezřídka kdy končili jako političtí vězni, přesto dokázali svůj osud snést. Vemme si z nich příklad a zkusme žít v souladu s vlastními definovanými principy. Úspěch a spokojenost se časem dostaví.