KONCEPT BEZ KOREKTUR

Tento text vzniká částečně jako syntéza předešlých článků a má za cíl pojmenovat východiska voličského potenciálu liberálních stran. V současné době je potenciál liberálních stran v ČR okolo 30 %. Zdá se, jako by byl v průběhu času konstantní, ale opak je dle mého názoru pravdou. Čím více bude vzdělaná společnost, tím více bude tíhnout k liberalismu. Musí to být ale umocněno jednou zásadní věcí - liberálové musí přesvědčit zbytek, že jejich pojetí svobody, respektive pohled na ní, je mylný. Teprve tehdy se rozplyne zažité schéma nepředvídatelnosti a “zmatenosti” liberálního myšlení. Teprve, když pochopí, že svoboda je vlastně ve skutečnosti něco jiného, než si myslí, otevře se jim mysl na to, aby přijali zcela nové možnosti řešení určitých negativních společenských jevů. Možnosti, které na první pohled vypadají, jako že nebudou fungovat, ale historie ukázala, že tyto možnosti jsou jediné správné a vedou k nejlepšímu rozvoji společnosti.

Když studujeme historii, zjistíme, že historie je v drtivé většině historií válek. Jeden stát napadl druhý apod. Občas ke státům doplníme jména, abychom ukázali, že za konkrétní jednání států mohou lidé. Henry Kissinger ve své nejlepší knížce Dějiny diplomacie popisuje a vysvětluje vývoj událostí od konce třicetileté války. Vysvětluje ho takovým způsobem, který v člověku budí dojem, že je vlastně neuvěřitelně logické, že se nějaký státník zachoval takto. Tak logické, že z toho dokážeme vlastně udělat nějaké zobecnění a mustr pro vysvětlení událostí, které ještě nenastaly. Kissinger totiž aplikuje realismus, což je teorie mezinárodních vztahů, k vysvětlení a ukázce toho, že aplikace realismu na historii je správná a nemá rozpory. Realismus vychází z principů hájení národních zájmů a získávání moci. Jako by se lidská přirozenost přenesla na úroveň jednání států, které tak získávají stejné vlastnosti a vzorce chování jako lidé. Tento koncept ale krásně ukazuje, že lidé, potažmo státy, jsou ve svém rozhodování velmi omezené, že jakékoliv jednání vede vždy a pouze k jednomu možnému výsledku, tudíž nezáleží na lidech, kteří dělají politiku, ty jsou jen hloupými hráči jedoucími podle předem připraveného scénáře. Pokud je tedy vše tak jasné a logické, pak lidé, respetive státy nemají vůbec žádnou svobodu daný vývoj narušit, přesvědčeny jsou však státy o opaku. Jsou přesvědčeny, že nezávislost státům dává maximální svobodu.

Je tomu ale skutečně tak? Kdybychom neměli Evropskou Unii, existovalo by riziko opakování druhé světové války někdy v budoucnosti. Evropská politika mezi státy by měla podobu hájení si vlastních zájmů a díky tomu růstem nevraživosti občanů okolních státu vůči nám, nebo nás vůči jim. Argument, že jsme přeci dost vzdělaní na to, abychom dokázali válce zabránit, nebo že jsme dostatečně provázaní s okolními státy, aby se vést válku nevyplatilo, jsou liché. První a druhá světová válka, které byly co do rozsahu prakticky nejkrutější, vznikly v momentě do té doby největší obchodní provázanosti států a nejvyšší vzdělanosti lidí. K čemu je nezávislost a maximální svoboda, když je tu obrovský risk, že se tato svoboda přemění v další válku v evropě, která by mohla být ještě ničivější, mohla by mít jiné výsledky a mohla by vést k zániku České Republiky? Stejně tak vystoupení z NATO by u někoho mohlo vyvolat pocit, že jsme získali svobodu rozhodovat se sami a dělat vlastní zahraniční politiku, ale k čemu taková svoboda je, když by jí neustále narušovalo Rusko, stejně tak, jako to dělá na Ukrajině a v minulosti v Moldavsku a Gruzii. Ono je totiž více než reálné, že Rusko bude rozšiřovat své území o všechny státy, které nejsou součástí NATO. Říká se totiž, že rozšiřování území je nepsaná státní politika už do Kateřiny Veliké, že Rusko je vnitřně velmi slabé, proto je nutné tuto slabost kompenzovat v mezinárodní politice a rozšiřovat území, jednak kvůli odstrašení, jednak kvůli získání času při případném napadení. Času, který se v minulosti vždy ukázal jako rozhodující když Napoleon vedl svou vojenskou kampaň v Rusku, nebo když Hitler nedokázal postoupit dostatečně daleko, než přišel blátivý podzim a zima.

Hodně jsem odskočil od tématu, ale sdělení je jasné. Iluze nějaké svobody snahy jí získat v současné době může ve skutečnosti vést ke ztrátě svobody v blízké budoucnosti.

Vrátím se ale zpět k lidem a lidské přirozenosti. Proč tedy většina lidí vnímá svobodu mylně? Za omezování svobody je obecně považováno vše, co omezuje člověka chovat se tak se chce chovat v daném okamžiku. Tohle vnímání je ale špatné. Svoboda je některými lidmi vnímána pouze jako možnost plně projevit svou lidskou přirozenost. Tento pohled je ale ve skutečnosti špatný. Lidé jsou totiž potomky svých předků. Ti předci přežili jenom proto, že využívaly chování, které obecně vede k přežití. Richard Dawkins ve své knize sobecký gen řekl, že jsou to geny, které nás řídí. Geny, které se chtějí množit a dostat se do další generace. Geny jsou sobecké, protože ty nesobecké prostě zaniknou. Naše genetická informace tedy určuje naše chování. Rozmnožovací pud není nic jiného než něco, čím si gen pojišťuje, že postoupí dál. Další pudy mají zajistit naše přežití. Ve stavu mála je dobrá strategie být sobec. Když je málo potravy, je lepší strategií ukořistit veškeré jídlo pro sebe. Ostatní lidé, kteří v sobě sobeckost neměli, umřeli hlady. Jejich geny se nepředali dál. Drtivou většinu historie lidé opravdu zápasili o přežití. Toto období skončilo až vynálezem zemědělství. Zemědělství tu máme nějakých 20 tis. let, tedy o hodně méně, než je celý vývoj člověka.

Když vidíme hezkou holku, strašně nás to nutí se s ní pářit. Člověk má pocit, že když k tomu páření dojde, využil naplno své svobody spát s kým chce. Ve skutečnosti ale podlehl diktátu svých genů. Zopakuji, co jsem napsal v jednom ze svých předešlých článků. Pokud nám geny diktují a nutí nás něco dělat, abychom jim vyhověli - rozmnožili se, najedli se, přežili, pak jediná opravdová svoboda, kterou člověk má, je nepodat se diktátu svých genů. Prostě se rozhodnout jinak.

Díky novému pohledu na vlastní svobodu získá ohromě větší paletu toho, co může nebo nemůže dělat. Rozhodnutí nevyspat se s hezkou holkou nebo rozhodnutí nevyužít příležitost získat peníze, se může jevit jinému člověku jako divnost. Když člověk najde na ulici peníze kolik procent lidí si peníze nechá? A jak se člověk, který by si peníze nechal, koukal na člověka, který se rozhodne si je nenechat a odevzdat je. Nálezce, který odevzdá svůj nález, využil plně svou svobodu rozhodnout se, že se nebude chovat sobecky. Ale pokud takový člověk má dvě alternativy rozhodnutí, na rozdíl od jediné alternativy sobeckého člověka, pak musí zákonitě člověk s více možnostmi být vnímaný jako nepředvídatelný. Sobecký člověk neví, jak se druhý, který má dvě možnosti, rozhodne. Neví tedy, co od něj může očekávat, a když neví, co od něj může očekávat, přirozeně mu tedy nevěří. Pokud se rozhodne peníze si ponechat, pak to zcela jistě nesouzní s chováním sobce. Může to vyvolat pocit, že nálezce, který svůj nález odevzdá, je vlastně zmatený a neví, co dělá, jak se má zachovat. Vždyť přece není normální nález odevzdat, normální je si ho nechat, použít ke svému prospěchu a zvýšit si tak možnost předat dál své geny. Člověk, který si nález nenechá tak může působit dojmem, že nejedná racionálně, ale opak je pravdou. Díky dvěma alternativám, které má, může má možnost zhodnotit i, která alternativa u něj (nebo u společnosti) povede k většímu zisku. Pochopení svobody, jako možnost nechovat se podle lidské přirozenosti, povede ke vzniku dalších možností rozhodování. Společnost, která má možnost rozhodovat se z více alternativ, musí být ekonomicky na vyšší úrovni, protože v některých případech (možná vzácných případech), se vyplatí nechovat se podle lidské přirozenosti. Pokud tyto případy společnost využije, pak bude musí být bohatší, než společnost bez alternativ lidského jednání. Než společnost založená na Smithovské neviditelné ruce trhu, která tvrdí, že když se budou všichni chovat sobecky, tak že společnost bude v rovnováze a na nejlepší možné úrovni. O tom že mám pravdu nepochybuji, ale nevím, proč ani ostatní (vlastně všichni) nedokázali koncept sobeckosti zavrhnout v momentě, kdy se ukázalo, že ekonomie podle Adama Smithe lze překonat jinou ekonomickou teorií, lepší teorií, například Nashovým konceptem spolupráce.

Omezování svobody by pak mělo být vnímáno jako něco, co snižuje paletu možných rozhodnutí. Je zřejmé, že když se zavede celoplošný lockdown, tak to možnosti pro lidi, co by mohli dělat, snižuje téměř k nule. Ani s tím nemá liberalismus problém. Pokud se zavádí lockdown (a na omezenou dobu, musí být dobře vysvětlen a pohnutky jeho zavedení musí být čistě altruistické) s vidinou toho, že až skončí, bude počet možných rozhodnutí, které mají všichni lidé k dispozici, diametrálně větší, než kdyby se lockdown nezavedl. Případ Itálie nám ukázal, že nechání pandemii volnému průběhu může vést k desetiprocentní až patnáctiprocentní umrtnosti, pokud se vyčerpá kapacita nemocnic. V ČR by tak při nekontrolovaném šíření zemřelo klidně milion lidí, jejichž paleta možných rozhodnutí by zmizela. Liberalismus asi jako jediná ideologie podporuje maximální možnou svobodu, ale svobodu všech bez rozdílu. Liberalismus se bude prát a klidně krátkodobě omezovat určité svobody jenom proto, aby celková svoboda všech v budoucnu byla co největší.

Liberalismus, narozdíl od marxismu, neselhal nikdy v čase. Negativní jevy, které liberalismus doprovází nejsou nikdy natolik významné, aby byl zavržen koncept liberalismu, jako celku. Zatím neexistuje jiná ideologie, která by byla v dlouhodobém horizontu efektivnější. Všechny ostatní ideologie mohly vést ke krátkodobé ekonomické či společenské výhodě, ale výsledně se vždy zhroutily pod tíhou svých negativních doprovodných jevů.

Liberalismus je zároveň častým terčem útoků. Vnímáním svobody jiným způsobem totiž může vést, a výsledně i často vede, k dělání politik, které potlačují negativní jevy ve společnosti, které jsou produktem jednání lidské přirozenosti. Protože chce ale většina lidí žít, protože náš čas na tomto světě je omezený, je poddávání se vlastní lidské přirozenosti jedním z požitků, které nás uspokojují. Je to jako droga. Kdykoliv člověk získá nad někým moc, někoho okrade, s někým náhodným se vyspí, pak pokud nepřijdou výčitky pramenící z morální výchovy, cítí člověk uspokojení. Geny nás tak odměňují, že se chováme tak, jak geny chtějí. Seberte ale drogu narkomanovi a on si jí od vás vezme násilím. Omezte člověku pocit uspokojení z ukojení lidské přirozenosti a vyvoláte tím přirozený obranný mechanismus genů - násilí, ať už ve fyzické nebo verbální podobě.

Protože je článek delší, než jsem původně zamýšlel, měl bych udělat krátké shrnutí rozdílu vnímání svobody. Většina lidé se chová podle lidské přirozenost, kterou jsme získali evolučním vývojem. Za omezování svobody pak považují nemožnost chovat se podle své lidské přirozenosti. Existuje ale i jiná alternativa vnímání svobody. V tomto jiném případě je omezování svobody vnímáno jako snižování počtu možných rozhodnutí, které může člověk udělat. V některých případech se to může překrývat s omezením člověka tak, aby se mohl chovat podle své přirozenosti, ale svoboda podle liberalismu znamená dání člověku a společnosti maximálního počtu možných rozhodnutí a jednání napříč časem. Nezáleží tedy na tom, jestli nějaká věc omezí aktuální svobodu, zásadní je, aby to ve výsledku vedlo k maximalizaci palety možností, jejichž zhodnocení a rozhodnutí se podle nejlepší možnosti povede k maximálnímu užitku pro jednotlivce a společnost.