O Davidu Ráthovi toho bylo napsáno již tolik, že nemá cenu se k tomu víc vyjadřovat. Před pár měsíci ale nějaký investigativní novinář vypátral zajímavou věc, a to, že poslanci ve vazbě stále pobírají plný plat, ačkoliv očividně nemohou vykonávat svůj úřad. David Ráth tehdy přišel s tím, že i nadále vykonává svůj úřad a že už předložil z vězení několik návrhů zákonů. Tyto zákony se všechny týkaly různých změn ve věznicích a toho, jak má být s vězni nakládáno.

Konečně politik vidí věznice zevnitř a na svojí vlastní kůži si může zkusit, jaké to tam je. Účelem vězení je totiž oddělit daného jedince od společnosti na určitou dobu, kterou stanový soud. Jak to ale funguje v přírodě? Skupina zeber se jde napít vody, ale překvapí je lvice. Zebry začnou utíkat, ale nejpomalejší pravděpodobně neuteče. Lvice jí bez milosti zabije, aby se najedla, a nakonec zbyde i něco pro supy. Lide po většinu doby své evoluce žili ve stejném prostředí, a když jeden druhého potkal, tak s ním buď udělal obchod, okradl ho, zabil nebo nechal být. S rozvojem společnosti (protože nikdo nechtěl být jen tak zabit nebo okraden) si skupina lidí usmyslela vytvořit si nějaká pravidla a trestat jejich nedodržování. Kdo se pravidly nechtěl řídit, ten mohl jít pryč. V dnešní době států ale člověk, který si chce žít dle svého, nemůže, protože všude je nějaká společnost, která má vlastní pravidla. Všem tedy nezbývá nic jiného, než se přizpůsobit.

Zde ale vyvstává otázka, na co má společnost právo? Co může udělat s člověkem, jež porušil pravidla, kterým se musel přizpůsobit, protože žije na daném území? Co všechno tedy může většina, která se rozhodla diktovat podmínky, udělat s menšinou, která je respektovat nechce? Logické a nejetičtější řešení je vyhostit jedince (třeba jak se to dělalo v antice), ale to v dnešní době nejde, protože není kam posílat do vyhnanství. Nastupuje tedy jiné řešení, a to je oddělit jedince od společnosti, neboli dát ho do vězení. Tím ale omezuje jeho svobodu a už se chová stejným způsobem jako trestanec. Pravidlo že nikdo nemůže omezovat svobodu ostatních najednou přestává platit pro jedince, který jako první svobodu někomu jinému omezil. Společnost se dohodla, že bude porušovat pravidla pro jedince, kteří sami porušují pravidla. Pokrytectví. Nikdo ale nechce, aby po okolí jen tak pobíhali zločinci, to by asi byla cesta do záhuby. Řešení asi neexistuje, ale společnost by si měla uvědomit, že když už musí plodit zlo (porušovat pravidla) vůči trestanci, měla by je porušovat co nejméně, to znamená oddělení od společnosti na určitou dobu by mělo být asi maximum na co má společnost nárok. Fyzické tresty, sekání rukou, trest smrti, to vše jsou excesy které do společnosti určující morální pravidla nepatří.

Česká společnost je naštěstí na úrovni. I když v poslední době téměř u každého většího zločinu společnost volá po exemplárním potrestání. Abychom odradili lidi páchat zločin, tak někoho exemplárně potrestáme a zničíme mu život. U exemplárního potrestání je jasné už ze samotné podstaty, že trest nebude spravedlivý a nebude odpovídat zločinu. Soudnictví se ale má chovat spravedlivě. Exemplární trest znamená, že je trestanci způsobena větší újma, než sám způsobil. Výsledkem je újma na psychice. Zjištění, že za zločin nepřijde spravedlivý trest, a z daného jedince se po propuštění stane buď zlomený člověk, nebo naopak ještě větší zločinec.

Myslím, že Davida Rátha neštve, že za přijmutí úplatku půjde sedět. Štve ho ale, že když už sedí, tak že se k němu dozorci nechovají s úctou, šikanují ho nesmyslnými zákazy. On vidí, co se děje za branami věznice a chce to změnit, protože důležité je, aby člověk, až odsedí svůj trest, vyšel z vězení s vlastní sebeúctou, protože jedině tak se může opět zapojit do společnosti bez zášti.

Podíváme-li se na případ Spojených států amerických a její zločinnosti, která je jedna z největších na světe, ani nemusíme hledat příčinu, proč to tak je. Každý, kdo kdy viděl nějaký film z americké věznice musí vidět, že vězni se ve věznici nemůžou napravit, že až vyjdou ven, budou páchat další zločiny a možná i těžší. Společnost je ale trochu slepá, vidí jen to, že zločince není možné napravit (a statistiky jim dají za pravdu), tudíž je třeba trestat o to silněji. Tresty smrti a exemplárními tresty se to v Americe jenom hemží. Aby se ale víc zamysleli a zlepšili podmínky ve vězeních, to je nenapadne. Co se stane s člověkem, který když nastoupí do vězení, tak ho ostatní zmlátí, pak si z něj někdo udělá děvku a znásilní ho, dozorci tomu jenom přihlížejí a nezasahují, sami berou úplatky, aby některé věci přehlíželi. Takový člověk, si nemůže po skončení trestu říct, že má svoje splněno a zapojit se do společnosti. Ve vězení ztratil svojí sebeúctu. Naopak musí být plný zloby, a někde si jí pak ventilovat, pravděpodobně pomstou nebo dalším zločinem. Více než 60 % z nich se jednou do vězení vrátí.

V USA je procento vězňů k obyvatelstvu 0,7 %, to znamená, že téměř každý stý občan je za mřížemi. Pro porovnání v ČR je to 0,157 %, tedy 4,5 krát méně. Společnost v Americe je v tomto opravdu zvrácená a už se našli i lidé, kteří na tom začínají profitovat. Zakládají soukromé věznice a využívají vězně k těžkým pracím (v USA je to povolené). Čím delší dobu vězně mají, tím více vydělají, proto lobují např. za zvýšení imigračních kvót vůči Mexiku, protože chudý Mexičan pravděpodobně spáchá zločin, aby se uživil, a v ten moment je jejich. O nějaké převýchově ve vězení nemůže být ani řeč, to by pak v budoucnu měly soukromé věznice méně pracovní síly. Zajímavé i je, že když vás v USA obžalují ze zločinu, máte 95 % šanci, že vás odsoudí (jak se ukazuje, máte i výbornou šanci, že vás odsoudí jenom proto, že váš vlas je podobný psímu, který našli na místě činu, ačkoliv jiné důkazy neexistují). Nespravedlivě odsouzenými se to v USA jenom hemží, nejhorší pak je, když jsou odsouzeni k trestu smrti za zločin, který nespáchali. Seriály typu Perry Mason jsou pouhá fikce. Pro porovnání ve Velké Británii je šance odsouzení obviněných 50 %, přitom mají stejný soudní systém jako v USA.

Vyvarování se exemplárních trestů a zajištění dobrých podmínek pro pobyt vězňů ve věznicích je dle mého názoru jediná cesta k nápravě člověka a zamezení jeho kriminální recidivy.

Dostojevský prý řekl, že vyspělost společnosti se pozná podle toho, jak zachází se svými vězni. Originál citátu nemůžu nikde dohledat, každopádně pod tohle bych se taky podepsal.