KONCEPT ZATIM BEZ KOREKTUR

Podíváme-li se na ekonomii 18. a 19. století zjistíme zajímavé věci. Například že v obecné představě byla společnost rozdělena na tři skupiny: majitélé půdy, kteří svůj zisk získávají od kapitalistů, kteří si půdu pronajímají. Kapitalisté mají stroje a najímají pracovníky, z výsledku jejichž práce mají výnos. Ten se pak po odečtení rent majitelů půdy a po zaplacení dělníku mění v zisk. Dělníkův zisk je v tomto případě mzda. Toto rozdělení zdá se být v pořádku, všichni zúčastnění mají možnost generovat zisk, ať se řadí do jakékoliv společnosti.

Problém ale nastává, když se do toho začnou montovat ekonomové, kteří svou analýzou vnesou do systému něco, co si lidé začnou vysvětlovat jako nespravedlnost. Začíná to Thomasem Malthusem a jeho teorií populace, která ve zkratce říká, že obyvatelstvo roste geometrickou řadou, zatímco zdroje jeho obživy pouze aritmetickou. V té době Anglie zažívala průmyslovou revoluci a ze statistik vyplývá, že nárůst obyvatelstva skutečně není lineární. To s sebou nese další věc. Při takovém růstu obyvatelstva není možné, aby všichni pracovali na venkově v zemědělství, takže ten nárůst populace se týká pouze městského obyvatelstva. To je ale problém, protože kapitalisté, kteří dávají lidem ve městech práci, si k objemu výroby vyčlenili mzdový fond, který následně rozdělí mezi dělníky. Čím více je dělníků, tím menší je výsledná mzda dělníků. Do toho přijde David Ricardo a rozvine teorii existenčního minima, která říká, že mzdy dělníků budou vždy a jenom stačit na pokrytí existenčních nákladů. Kdyby mzda klesla pod existenční minimum, lidé nebudou mít co jíst, a začnou umírat. Kdyby mzdy souply nad existenční minimum, pociťují dělníci zlepšení své situace a reagují na to zvětšením své populace, která ve výsledku zvedne počet dělníků na trhu práce a tím opět srazí mzdy na úroveň existenčního minima. Ona nespravedlnost je v tom, že ač se snaží dělník jakkoliv, nikdy nemůže generovat takový zisk, aby si mohl sám koupit stroje, protože všechny peníze spotřebuje pro zachování své existence a existence své rodiny. Nemůže ani ze systému vystoupit, protože v ten moment by neměl na jídlo a představa, že by se odstěhoval do lesa, kde by lovil jeleny, by se asi místním úřadům dvakrát nelíbila.

Do toho nám vstoupí Karl Marx se svým vykořisťováním. Kapitalismus je podle něj jen další formou vývoje vykořisťování, která začala v otrokářských systémech, kdy otrokáři vykořisťovali otroky, pokračuje to feudálním systémem, kde byli nevolníci nuceni pracovat na půdě feudála, a kapitalismus je jen další stádium, kdy kapitalista nutí dělníka, aby pro něj pracoval, protože ten jedinou svobodu, kterou má je, že si může vybrat jakým kapitalistou se nechá vykořisťovat. Dělníkem být musí, protože nevlastní ani půdu, ani kapital, a peníze pro zachování vlastní existence prostě potřebuje. Dle jeho názoru je tedy příčinou veškerého vykořisťování soukromé vlastnictví a věřil, že změnou společenského řádu, kde všechno bude patřit všem, toto vykořisťování eliminuje. Politickoekonomický systém jménem komunismus ale ukázal, že vykořisťování nezmizelo. Vykořisťovatelem se totiž stal sám stát. Nebyly to totiž lidé, kteří vše vlastnili, ale stát. Nejvyšší představitelé dělali vše pro to, aby lidé pracovali, protože si pak žili na velmi vysoké úrovni z daní, které lidé zaplatili. Vše došlo tak daleko, že lidé byli k práci nuceni pod pohrůžkou vězení (nezaměstnaný člověk byl v komunistickém systému příživník). Kde je tedy svoboda? Člověk se stal vykořisťovaný státem.

Existuje tedy společenské uspořádání, kde by pracovníci neměli pocit, že je někdo vykořisťuje, tudíž by byli méně náchylní k očkovací procedůře extrémní levice i pravice? Asi ano, když se tak hloupě ptám. Západní svět se totiž uchyluje, aníž by si toho byl vědom k další fázi vyvoje společenského uspořádání, kterým je semikapitalismus (kapitalismus proto, že je založený na bázi soukromého vlastnictví). Idea je nahradit dělnickou třídu třídou semikapitalistickou. Jak takový semikapitalista vlastně vypadá? Ideální semikapitalista je člověk, který vlastní dostatečné množství peněz, které použije ke koupi podílů společností (s různou specializací), přičemž zisk z držení těchto podílů zajistí člověku příjem na úrovni existenčního minima. V ten moment totiž získá člověk svobodu. Svobodu v tom, že si nejenom bude moct vybrat práci, která bude naplňovat jeho sociální potřeby jako touha po seberealizaci apod., ale bude mít prostor i v tom, že se bude moct rozhodnout, jestli vůbec bude něco dělat. Jedná se o jistou formu nahrazení soukromého vlastnictví společným v tom smyslu, že každý bude soukromě vlastnit část veškerého vlastnictví. Jedná se de facto o to, co komunismus nikdy nebyl a nebude. Že opravdu vše bude patřit všem, nikoliv vše bude patřit státu, který bude pouze říkat, že vše patří všem. Za komunismu totiž kdyby někdo přišel s požadavkem, aby mu byla vyplacena desetimiliontina hodnoty České Republiky, že se chce odstěhovat na Havaj, tak by obdržel maximalně kulku do hlavy. Jakožto semikapitalista ale může svůj podíl kdykoliv prodat za aktuální hodotu jeho podílů.

Teď příjde ta ošidná část, a to jsou ale. Jak se ale může stát člověk semikapitalistou? Velmi těžko, potřeboval by jako základ takový dvacetinásobek průměrné mzdy. Asi nejpravděpodobnější by bylo, kdyby se tento základ dědil. V konstatní populaci, kdy rodiče mají dvě děti, by každý po své smrti přenechal svůj podíl jednomu z vnuků, který by právě nastoupil cestu vlastním životem. K tomuto stavu se ale musí lidé propracovat a jediným způsobem je odpírání si spotřeby u prvotních generací a akumulace peněz, které nespotřebují, ale předají dále. Aby se člověk s průměrným platem stal semikapitalistou ještě za života, tak by musel pravidelně investovat cca polovinu toho, co vydělá po dobu svého ekonomického života, a pokud už sama o sobě je průměrná mzda jen o trochu vyšší než existenční minimum, tak dávat z toho ještě polovinu pryč je asi nad lidské síly. Nicméně mít návyk uspořit část svého příjmu a nikoliv žít stylem, že na konci měsíce nemám na účtě žádné peníze, je cestou, jak učinit z mých dalších potomků semikapitalisty.

O tom, že být semikapitalistou je větší výhoda, než být pouhým dělníkem snad není třeba nikoho presvědčovat. Nicméně přesto uvedu příklad. Člověk přijede naprosto bez peněz do Ameriky splnit svůj americký sen, jenže po příjezdu zjistí, že musí někde bydlet, něco jíst, a že to vše stojí hodně peněz, a aby alespoň nějaké peníze získal, jde dělat podřadné práce, které ho zaměstnají natolik, že výsledně nemá ani energii na to, aby si hledal jiné lepší zaměstnaní. Je tak odsouzený žít jako otrok za minimální mzdu. Něco podobného jaku Ukrajinci u nás (Ukrajinky na pokladně v obchodě si asi velký balík peněz nevydělají). Druhý případ je, že přijedu do Ameriky jako semikapitalista. V ten moment mám několikanásobně větší prostor najít si takové zaměstnání, které mi bude vyhovovat. Když ho pak po určité době najdu, určitě budu v životě šťastnější a spokojenější, než kdybych dělal manuální práci za minimální mzdu.

Nastává druhé ale, a to co se stane se společností, kde jsou všichni semikapitalisté a nikomu se nechce moc pracovat, protože jim vyhovuje žít na úrovni existenčního minima. Tohle je asi ta nejvíc morálně kontroverzní část. Je totiž potřeba, aby v jiných částech světa vykořisťování (v podobě kapitalista/dělník) stále existovalo, aby tito vykořiťovaní pracovali na náš pohodlný život. Není třeba se ale bát, na světe bude ještě několik desítek, možná stovek let spousta států, jejichž ekonomický vzestup bude velmi zdlouhavý. Mám na mysli například státy Afriky, u kterých je vidět, jak jsou natolik přelidněné, že se jejich obyvatelé nedokážou uživit, proto žebrají u cest, prodavají cetky, prostě dělají vše pro to, aby měli alespoň minimum peněz na jídlo. Na bydlení vůbec nemyslí, na to stejně nemají peníze. Tito lidé bez vzdělání si budou muset projít stejným stádiem, jakým si prošly západní země za průmyslové revoluce. Aby jejich životní úroveň vzrostla, budou muset pustit do své země kapitalisty a stát se na pár generací dělníky. Země, které si do své země pustily západní společnosti jsou na tom ekonomicky o hodně lépe, než státy, které brání jejich vstupu. Kdo je ale majitelem těchto společností? No přeci semikapitalisté.

Nejvyspělejší země k semikapitalismu směřují, ač si to neuvědomují. Lidé vyspělých zemí jsou zvyklí spořit si na stáří v podílových fondech, být životně pojištění apod. Dělají to ale jen pro svou potřebu, respektive spotřebu. Spoří si proto, aby i v momentě, kdy nebudou ekonomicky aktivní, si udrželi svou životní úroveň. Určitě dělají lépe, než průměrný Čech, který svůj důchod neřeší vůbec a v nouzi se spoléhá na stát. K cestě k semikapitalismu je ale potřeba jít ještě dál, spořit ještě o malinko víc a né pro svou spotřebu, ale pro tvorbu semikapilistické společnosti v budoucnu.

Poslední otázka ale zní, jestli budou semikapitalisté ve skutečnosti pracovat méně nebo více, než normální dělník, který si své zaměstnání nevybral, ale musel ho přijmout, aby mohl žít. Jsou zde dva důvody, proč budou pracovat více. První je, že budou mít svou práci rádi (protože si jí svobodně vybrali), takže budou pracovat radostněji než obyčejný dějník, který jen děla příkazy vedení za minimální mzdu. Druhý důvod je, že oni samy budou částečně vlastnit mimo jiné podnik, ve kterém pracují. V ten moment, aby měli větší příjem, bude v jejich vlastním zájmu, aby podávali nejlepší výkon, byli inovativní, a to samé očekávali od ostatních (neboť i oni budou mít zájem, aby firmy, které vlastní byly ziskové). Proti pracovitosti semikapitalistů hovoří to, že se najde jistě velká skupina lidí, které bude stačit existenční minimum v podobě zisku z podílů společností. Tito lidé se nebudou námat jakkoliv pracovat. Tohle ale máme i v dnešní společnosti bohaté na sociální dávky. Časti obyvatel vyhovuje žít z mála, část chce víc, chce si jezdit dvakrát ročně na dovolené, poznávat svět, užívat si dobrého jídla apod. Osobně bych se přikláněl spíše k tomu, že když lidé budou mít práci, kterou mají rádi a budou mít zájem na tom, aby byla úspěšná, tak podají ten nejlepší možný výkon a tato společnost bude ekonomicky o několik tříd výš, než čistý kapitalismus, kde jsou dělníci vykořisťovaní, a než komunismus, kde nikdo není k práci motivovaný, protože všechno je všech (respektive nic není ničí) a protože každý dostává stejný plat jako soused, který dělá to samé, ale v práci se fláká.