ZATIM BEZ KOREKTUR

Novinami proběhla zpráva, že ve Švýcarsku Ženevě si lidé v referendu odhlasovali minimální mzdu, která odpovídá v přepočtu cca 100 tis. Kč. Jako důvod se udává ochránit lidi před chudobou. Ženeva je drahé město, strávil jsem tam nějaký čas a z pozorování vím, že za minimální mzdu, co si schválili, si člověk může dovolit dvě dovolené ročně, auto na operativní leasing a nejnovější iPhone každé dva roky, a to stačí, aby z bezdětného páru pracoval jenom jeden člověk (zároveň za předpokladu, že se těšíte dobrému zdraví, protože ve Švýcarsku platíte už jenom za vstup do čekárny). Holt, každý si chudobu představuje jinak, ale jiný kraj jiný mrav.

Zavedení minimální mzdy je velmi ožehavé téma a jsem tvrdý odpůrce, aby to bylo politické téma, využitelní populisty, případně aby o tom rozhodovali lidé sami. O minimální mzdě by měli rozhodovat ekonomové, protože oni vědí a dokážou si spočítat dopady na životní úroveň nikoliv jednotlivce, ale společnosti jako celku. To, že o tom rozhodovali lidé sami je asi největší zvrácenost, protože je jasné, že v populaci je zaměstnanců o hodně více než zaměstnavatelů, možná i více než v poměru 10:1. Pokud rozhoduje majorita sama o zlepšení vlastní pozice na úkor minority, výsledek nemůže být nikdy objektivně správný. Oceňuji jednu věc, a to i že desítky procent zaměstnanců hlasovali proti, protože si uvědomují značné negativní důsledky rozhodnutí zavedení minimální mzdy. Třeba to, že jim v případě ztráty zaměstnání reálně hrozí, že si pak žádnou práci neseženou.

Jak to tedy v ekonomii funguje? Máme zde hrubý domácí produkt, což je hodnota zboží, které se za dané období na daném území vyrobí (i na sklad). Hrubý domácí produkt je jenom jiným vyjádřením hrubého národního příjmu. Mezi těmito veličinami panuje rovnost. Když se vydělí HDP počtem obyvatel, lze z toho usuzovat, jaký je průměrný příjem člověka. V roce 2019 bylo HDP na obyvatele cca 65 tis. Kč měsíčně. Pokud si někdo říká, že takový plat lidé nemají, musí si uvědomit, že spousta lidí má další příjmy ve formě například příjmů z pronájmu nemovitostí, a navíc by do svého příjmu měli započítat i daně a odvody, které nám stát hned sebere. Abych to zjednodušil, balík peněz, které je schopna ekonomika lidem vyplatit na mzdách je omezený. Pokud budeme zákonem nucení platit určité skupině lidí více peněz, musí být jediným důsledkem, že část lidí o práci přijde. Pokud tedy měl zákon o minimální mzdě zaručit, že lidé se posunou od hranice chudoby, tak důsledkem bude, že část lidí spadne k hranici přežití.

Krásným příkladem je zavádění minimální mzdy před druhou světovou válkou v USA. Bylo naprosto běžné, že studenti si přivydělávali například mytím oken. Ze dne na den však po zavedení minimální mzdy všichni, kdo si takto přivydělávali, ztratili práci. Majitel objektu si jednoduše vypočítal, že pokud by měl nyní za udržování čistoty platit 5x víc, že mu to za to nestojí. V lepším případě se práce, která nebyla nezbytně nutná, nevykonala, což je jistě krok k efektivitě. V horším případě si ale majitel musel začít dělat pořádek sám, měl méně času soustředit se na činnosti, ve kterých je opravdu dobrý, začal být více ve stresu, a možná si i začal víc uvědomovat, že tohle dření se mu za ten stres vlastně vůbec nestojí. Nejvíce se negativita zavedení minimální mzdy projevila za hospodářské krize, kdy ti, kteří si nemohli ani trochu přivydělat, trpěli hlady a žili hluboko pod hranicí chudoby. Nejsem, žádný socialista, ale radši, ať se všichni máme tak nějak stejně špatně, když už není zbytí, než aby se někteří privilegovaní měli dobře a jiní umírali.

Nyní se přesunu k ekonomickému rozvoji. Už se nebudu vyjadřovat k růstu minimální mzdy, ale k růstu mezd obecně. Závěry ale budou téměř shodné. Trochu se děsím, až v České Republice doženeme mzdy, které mají v Německu. Dokáži si lehce spočítat, že i v nejlepším roce, kdy se naší firmě do deseti zaměstnanců nejlépe dařilo, by firma byla v hluboké ztrátě, kdybychom museli platit zaměstnancům stejné mzdy, jako v Německu. Celý koncept podnikání, který ve své podstatě není nic jiného, než organizace práce, musí být v rovnováze, co se týče vztahů zaměstnance a zaměstnavatele. Jsou špatné extrémy, kdy zaměstnavatel vyplácí malou mzdu za práci a ještě se po zaměstnancích vozí, že na jejich místo čeká 10 dalších lidí. Druhým extrémem je, kdy lidem díky růstu ekonomiky vzrostly mzdy, navíc je velká poptávky po práci, takže se zaměstnanec nemusí bát, že by si práci nepřišel. Jinými slovy druhý extrém je, kdy zaměstnavatel objektivně vyplácí zaměstnancům více, než je v daném oboru obvyklé, a ještě jim musí líbat nohy, že neodejdou jinam. Koncept podnikání musí stavět na základech férového ocenění práce s férovým přístupem ze strany zaměstnavatele i zaměstnance. Protože je ve filmech týkajících se minulosti (hlavně z USA) jasně vidět přístup, který měli zaměstnavatelé, že očekávali vděčnost, že dávají lidem práci (sám jsem si tento přístup zažil v 90. letech, kdy jsem si chodil na střední škole v létě přivydělávat na brigádách), a protože jsem ve Švýcarsku viděl naprosto opačný přístup, kdy si lidé vydělávali velké peníze, měli hodně našetřeno a v uvozovkách si "nenechali srát na hlavu", očekávám, že díky ekonomickému rozvoji bude společnost přecházet od jednoho extrému, který jsem nastínil o pár vět výše, k výslednému druhému extrému. Je to tedy přirozený vývoj a role státu by se měla smrknout pouze na takovou politiku, která výsledně povede k férovějším platům a chování. Každý by si měl uvědomit, že podnikání je stres. Každý podnikatel má nastavenou určitou míru toho, kdy už mu za to ten stres stát nebude. Pokud stát bude dělat politiku, která povede k férovějším platům a chování, začnou končit zaměstnavatelé vykořisťovatelé. Asi je to dobře, ale pokud by stát měl dělat politiku, která povede k druhému extrému vysokých platů a líbání nohou zaměstnancům, začnou odpadat féroví podnikatelé. V ten moment podle mě začne společnost upadat. Protože jsem jistou dobu pracoval i v Německu u Švýcarských hranic, vím jistě, že v tomhle prostředí bych podnikat nechtěl. Aby si zaměstnanec po skončení pracovní doby vypnul mobil a nezajímal ho případný "průser", který může o víkendu nastat, to není slučitelné se společnou odpovědností, kterou máme všichni tím, že se v nějakém podniku účastníme tvorby hodnot. Možná jsem zatím mladý a ještě jsem nepochopil, že podnikání není o organizaci schopných lidí, ale že se jedná permanentní psychologický boj, kdy se zaměstnavatel snaží v každém zaměstnanci odemknout jeho potenciál, a při tom doufá, že na konci toho boje bude výsledný očekávaný produkt, který si zákazník koupí. Možná prostě nemám vůli se v každém psychologicky "šťourat", což je asi nutný předpoklad podnikatele budoucnosti.

Nicméně aby to nevypadalo, že jsem proti růstu mezd, uvedu jednu pozitivní věc, kterou v růstu mezd spatřuji, a to je technologický rozvoj. Jak jsem již nastínil, růst mezd bez růstu HDP musí vést ke zvýšení nezaměstnanosti. HDP tedy musí vzrůst také, a z ekonomie víme, že když se vyčerpá extenzivní forma růstu (která už je ve většině vyspělých zemí vyčerpaná), je jedinou možností intenzivní růst založený na rozvoji technologie. V praxi ale o tom nemusíme vůbec přemýšlet, každá akce vede k reakci, a pokud jednáme racionálně, sami posouváme ekonomiku dopředu. Růstem platů vzrostly náklady. Máme dvě možnosti, jak na to reagovat, buď přestaneme dělat ty činnosti, které nejsou nezbytně nutné, nebo budeme činnosti zefektivňovat, aby zabraly méně času. Pak si budeme moci dovolit nějaké zaměstnance uvolnit k tomu, aby prováděli jinou práci, která přivede do firmy dodatečný příjem. Případně je uvolnit z práce úplně. Růst platů je většinou spojený s konjunkturou, která se vyznačuje tím, že zaměstnavatelé mají vysokou poptávku po svých produktech a snaží se "sehnat" lidi. Uvolněný zaměstnanec tedy lehce může najít práci jinde, trochu se rozhýbe pracovní trh. Propouštění je ale spíše spojeno s recesí, nicméně je dobře pozorovatelné, že když je nějaká firma stabilní (už si prošla fází vzniku a prvotního rozvoje), tak po skončení recese zase potřebuje najmout lidi, ale nikdy ne tolik, kolik jich předtím propustila. Zaměstnanci se totiž naučili pracovat efektivněji (i za pomocí nových nástrojů) a díky tomu jich již není tolik potřeba. Před sto lety pracovalo na polích hodně lidí. Dnes se používají sklízecí a sázecí stroje a lidí je potřeba o hodně méně. Míra nezaměstnanosti před sto lety a dnes je téměř totožná, takže není třeba se bát jakéhokoliv technického pokroku. Druhá možnost, jak reagovat na růst platů je zvýšit cenu své produkce a tím si na vyšší platy vydělat. Pokud ale konkurence nezdraží, budu ve velké nevýhodě. Jedinou možností, jak ospravedlnit růst ceny, aniž by to zákazník vnímal negativně, je přinést zákazníkovi dodatečnou přidanou hodnotu. Nový produkt tak musí být třeba méně poruchový nebo musí mít nové funkce a vlastnosti. Podnikání je tak nekonečná spirála růstu mzdových nákladů, růstu cen vlastní produkce a tím i nutné inovace produkce. Dle mého názoru je růst mezd dokonce tím největším motorem technologického růstu.