ZATIM KONCEPT BEZ KOREKTUR

Blíží se uměle vyvolané referendum o přijmutí podmínek věřitelů. Vláda Alexise Tsiprase toho za půl roku od ledna moc nepředvedla. Dohoda stále není na stole a všem začíná tento stav vadit. Bezvýchodnost situace korunoval Tsiprasis vyhlášením referenda o tom, jestli má vláda podmínky přijmout, nebo ne. Motivem je pouze získání času, zbavení se odpovědnosti a vyhnutí se riziku. Přenesení odpovědnosti za rozhodnutí na voliče, kteří ho před půl rokem delegovali do úřadu, aby je zastupoval, svědčí o malém sebevědomí řeckého premiéra. Možná se ale více bojí, že přijmutí podmínek by ho stálo křeslo premiéra v budoucnu, že by ho lidé znovu již nevolili, takže se staví jen do role vykonavatele vůle lidu.

Co vlastně věřitelé požadují? Jako každá firma, která má vydělávat, musí snížit náklady a zvýšit výnosy. Ke snížení výdajů by mělo dojít snížením platu ve státním sektoru a snížením vyplácení důchodů. Upřímně, v Řecku nejsou zrovna platy státních zaměstnanců v harmonii s platy v soukromé sféře. Řečtí státní zaměstnanci si žijí nad poměry ostatních lidí. Snížení se týká nemalé části populace a je jasné, že se jim nelíbí, protože v soukromé sféře nemají nic jisté. Možná tak buzeraci šéfů firem ohledně zvyšování produktivity, tedy více práce a méně peněz než ve státním sektoru. Propouštění ve státním sektoru akorát zvyšuje nezaměstnanost, jsou většinou těžko zaměstnatelní vzhledem k přehnaným nárokům na plat a nízké produktivitě. Tito lidé budou akorát zatěžovat státní rozpočet, takže jde o to, jestli jim dát práci a vyplácet 2*X peněz na výplatě, nebo jim práci nedat a za jejich nicnedělání jim vyplácet X peněz na dávkách.

Ohledně snížení důchodů, ačkoliv jsem mladý a staří lidé mi můžou být ukradení, cítím, že zde není něco správně. Člověk celý život pracuje s vidinou, že za to bude mít adekvátní důchod, a nyní mu na to někdo šahá. Kdyby to byl věděl, asi by se zachoval jinak, méně by se nažil odvádět státu a více by si spořil sám. Teď s tím člověk ale nic nenadělá, nicméně vysílá to signál mladým, aby dělali vše proto, aby minimalizovali odvody státu a nechali si třeba část výplaty dávat na ruku. Druhá špatnost na snižování důchodů je to, že se berou peníze lidem, kteří s tím nemůžou nic udělat. Nemůžou si zase hledat práci, aby si vynahradili ušlý příjem. Navíc jejich pokročilý věk a mizející síla jim neumožňuje, aby se nějak bránili.

Příjmy se dají zvýšit prodáváním státního majetku, které samo o sobě je nejméně palčivé pro lidi, proto na tomto požadavku neshledávám nic nemravného. Poslední požadavek je zvýšení daní, protože daně jsou příjmy státu. Upřímně spočítal si někdo, jaký vliv to bude mít na ekonomiku? Že zvýšení daní teď znamená utlumení ekonomiky a menší výběr v budoucích letech. Jak souvisí daňová sazba s výkonností ekonomiky? Názorný příklad, který je pro lepší představivost počítán v korunách: firma má zisk 20 mil. Kč, ze které platí např. 20 % daň, takže majitelům zbyde ve skutečnosti 16 mil. Kč, což odpovídá jejich představě o zisku, protože se snaží udržovat zisk v určitém poměru k vlastnímu kapitálu firmy. Kdyby byl zisk menší, vyplatilo by se firmu prodat, nebo jí vůbec nezakládat a peníze investovat jinde. Kdyby byl zisk větší, vyplatilo by se snížit ceny produktů a zvýšit si tak tržní podíl a zamezit případné konkurenci ve vstupu na trh. Majitelé firem očekávají, že když založí firmu a investují do jejího základního kapitálu 1 mil Kč, že jim každý rok firma třeba 100 tis. Kč přinese. Je to naprosto oprávněný požadavek. Když se ale zvýší daň o 1 %, majiteli to v našem případě ukrojí ze zisku dalších 200 tis. Kč. Vedení firmy pro zachování ziskovosti musí snížit náklady. Pravděpodobně to skončí tak, že propustí zaměstnance, což zvýší tlak na zbylé, protože práce neubyde. Zaměstnanci tak můžou být nešťastní, zvyšování daní bude znamenat vyšší nároky na ně, případně propuštění. Pokud to silně zjednodušíme, pokud ve firmách tvoří náklady na zaměstnance polovinu nákladů, a pokud se zaměstnavatelé budou snažit udržet ziskovost a snižovat náklady rovnoměrně, pak zvýšení daní o 1 % povede ke zvýšení nezaměstnanosti o 0,5 % v soukromé sféře. Za pozitivní efekt by se dal považovat trvalý tlak na vedení společností na zefektivňování fungování firmy, to znamená tlak na to, aby vymýšleli, jak zvyšovat produktivitu svých zaměstnanců, tudíž aby jich mohli mít méně a zároveň udělali více práce. Jen tak mimochodem, uvedený postup pracuje i obráceně, snížení daní povede k přebytku v zisku, a tudíž možnosti využít volný kapitál k rozšíření produkce a tedy najmutí nových lidí. Naštěstí je ekonomika v rovnováze, takže i kdyby byl majitel nenažraný a usurpoval si zisk pro vlastní spotřebu a nenajímal lidi, tak tím, že si koupí nové Bentley (představme si, že by se vyrábělo v Řecku) přenese tento zisk do jiné společnosti, která kvůli vyrobení auta navíc tyto příjem využije k rozšíření kapacit. Je tedy zřejmé, že snižování daní zvyšuje tu část HDP, kterou generuje soukromý sektor.

Jaký by byl efekt, kdyby Řecko nepřijalo návrhy věřitelů a vystoupilo z Eurozóny. Dluhy by dál platit muselo, o tom snad nikdo nepochybuje, že by se to změnilo. V první řadě by muselo vytisknout vlastní měnu, a tu směnit v nějakém poměru k Euru. Všechny měnové reformy, které proběhly v minulosti, měly stejný princip. Část staré měny se vyměňovala v určitém poměru, třeba 1:1, zbytek v poměru nižším třeba 1:10. Výsledek byl vždy stejný, část peněz, která se vyměnila v poměru menším, byla ztráta obyvatel, tudíž zisk státu. Postižení byli ti, kteří drželi hotovost a měli peníze v bankách. Vzhledem k tomu, že Eurem se neplatí jenom v Řecku, může stát sáhnout pouze na peníze, které se nachází v bankovním sektoru. Proto ten run na banky, který v Řecku vidíme, proto musely být vyhlášeny bankovní prázdniny. Čím více peněz z bankovního systému odteče, tím menší zisk bude státu. Na celé měnové reformě je špatná jedna zásadní věc, a to, že mění chování lidí v jistém špatném směru. Nejvíce postižení jsou totiž vždy zodpovědní lidé. Ti, kteří si spoří a myslí na budoucnosti. Naopak lidé, kteří svojí výplatu spotřebují, nic nespoří a v budoucnu spoléhají na státní důchod, jsou postižení nejméně, stejně tak vysokopříjmová vrstva obyvatelstva, která ví, že peníze je nutno držet v aktivech, které vydělávají (nemovitosti, akcie), tudíž jejich peněžní hotovost není k poměru jejich majetku významná. Pokud je tedy nejvíce poškozená střední příjmová skupina zodpovědných lidí, poučí se do budoucna, a změní se jejich chování. Rozhodně to nebude k větší zodpovědnosti, když s nimi stát takto zamával. Stát tedy zvýšil příjem tím, že „plošně“ ochudil obyvatele. Vystoupení z Eurozóny znamená likvidaci úspor obyvatelstva, na to se může státu každý vykašlat, je tedy lepší (pokud je člověk zodpovědný, nepracuje ve státním sektoru ani není důchodce) volit pro přijmutí požadavku věřitelů.

Ohledně zvýšení nebo snížení daní, to se nedá předem určit, nejlepší by asi bylo nechat daňovou zátěž tak, jak je, na co jsou lidé zvyklí. Stejně tak pravděpodobně zůstanou ve stejné výši platy státních zaměstnanců a důchody. Evidentně stejně nemá vláda odvahu na sáhnout, když radši vypisuje referendum.

Je ale potřeba nastavit kurz nové měny vůči Euru. Ten samozřejmě určí trh, který okamžitě srazí novou měnu dolu. Třeba na polovinu hodnoty Eura, pokud byl původní převodní poměr 1:1. V ekonomice začnou působit dva efekty, které půjdou proti sobě. Představme si, že např. cena tabletů vyráběných v zahraničí stoupne dvojnásobně díky devalvaci měny. V ten moment může řecký výrobce tabletů zvýšit ceny svých produktů, protože kdyby prodával za původní ceny, pravděpodobně by nestačil uspokojit poptávku, když jsou jeho ceny poloviční oproti konkurenci. Zvýšením své ceny tedy bude realizovat větší zisk (za předpokladu, že se mu nezvýší náklady), tudíž si bude moci dovolit zaplatit další lidi a rozšířit výrobu. Produkce Řecka by tedy měla začít růst, protože dovozci přestanou být konkurenceschopní, a někdo bude muset jejich místo v poptávce po produktech vyplnit. Efekt, který půjde proti tomuto je, že zvýšením cen dovozů, u kterých neexistuje Řecká náhražka (například auta), odčerpá část peněz, které se lidé vydělají, takže na ostatní produkty jim nezbyde tolik peněz, takže jejich obecná poptávka po tabletech klesne. Náš řecký výrobce tabletů tedy nemůže zvýšit ceny tabletů na dvojnásobek, ale třeba jenom na jedenapůlnásobek. I tak ale bude realizovat větší zisk, než kdyby se dále platilo Eurem a devalvace měny by tudíž neproběhla.

Jinak to bude v turismu. Ti jsou tvořeny především zahraničními turisty, kteří mají připravený svůj objem Eur na dovolenou. Nyní by ale za tento objem dostali dvojnásobek. Mohli by si prodloužit pobyt a nestálo by je to nic navíc. Na dovolenou do Řecka tedy pojedou asi i lidé, kteří si původně plánovali dovolenou v Itálii. Místní by byli hloupí, kdyby na zvýšenou poptávku po jejich turistických službách nereagovali zvýšením cen. Hotely totiž nejsou nafukovací, aby se do nich najednou vešlo dvojnásobek dovolenkářů. Jejich počet se tedy musí snížit zvýšením ceny ubytování. Efekty proti tomuto samozřejmě působí, ale jsou zanedbatelné (například, že klesne poptávka Řeků po dovolených v Řecku, protože na ně nebudou mít tolik peněz a navíc budou dražší). Taková rada… pokud Řecko zavede vlastní měnu a vy disponujete volným kapitálem, skupte hotely v letoviscích a stánky s občerstvením. Vyděláte na tom.

Z minulých dvou odstavců jasně vyplývá, že devalvace měny povede ke zvýšení cenové hladiny v oblasti zboží a služeb, ale zároveň k oživení domácí ekonomiky. V původních podmínkách věřitelů bylo snížení platů ve státní správě a snížení důchodů. To by se nyní sice nestalo, ale tím, že se zvýší cenová hladina, by byl efekt naprosto totožný. Řekové tedy, aniž by si to uvědomovali, rozhodují o jiných věcech, především o tom, jestli přijdou o úspory. Referendum nemá moc smysl, efekt bude naprosto stejný, jenom možná postihne některé části obyvatel více, některé méně. Tak či tak čeká Řecko několik let strádání a plácání se na místě, čím dříve si ale všichni Řekové uvědomí, že předkrizové období blahobytu neodpovídalo výkonnosti ekonomiky a bylo draze vykupováno zadlužováním se státu, tím dříve začnou být otevřenější vůči reformám, které jsou opravdu nutné. Tohle uvědomění ale musí proběhnout, jinak se Řecko nepohne z místa.

Mé doporučení Řecku a mezinárodním věřitelům… nezavádět vlastní měnu. Je to zbytečné a komplikuje to situaci dovozcům, vývozcům a turistům. Na prodávání státního majetku nevidím nic špatného, pokud si tento majetek nevyužívá pro vlastní činnost. Zvyšování daní rozhodně ne, akorát to dusí ekonomiku. Snižování důchodů a mezd státních zaměstnanců… asi bych nesnižoval, jen bych jen bych udělal vyjádření fixací vůči platům v soukromém sektoru a zmrazil je. Opětovné odmražení růstu by bylo až v momentě kdy by došlo k vyrovnání oné fixace, to znamená, že by platy ve státní správě, důchody a platy v soukromé sféře byly ve férových poměrech. Jakékoliv snižování nominálního platu vede ke snížení pracovní výkonnosti a motivace diametrálně větší, než bylo původní snížení, tudíž se nevyplatí. U propouštění státních zaměstnanců, opět si stanovit velikost státního sektoru a odcházející zaměstnance nenahrazovat novými, ale reorganizací práce. Pokud Řecko splní tyto podmínky, pomalu ale jistě a bez záště začne vytvářet větší a větší přebytky rozpočtu a splácet dluh. Věřitelé by zase měli přestat být hamižní, poskytnout Řecku čas na restrukturalizaci (klidně ať mezitím nabývají úroky), a počkat si déle na splacení dluhu.

Aby si čtenáři nemysleli, že jsem pro umělou devalvaci měny, dle mého názoru je toto největší sobeckost, kterou může stát vůči zahraničí udělat. Za svého studia jsem se účastnil několika diskuzí, jestli by měla Česká republika přijmout Euro nebo neměla. Jedním z velkých argumentů pro nepřijetí bylo, že by v případě krize hospodářství ztratila centrální banka možnost, jak pomoci domácí ekonomice v těžkém období. Za tenhle poloviční a navíc sobecký výlev bych rozdával facky. Ekonomika je vždy v rovnováze. Pokud tedy devalvujeme měnu, bude výhodnější kupovat české výrobky, ale zároveň zahraniční výrobci ztratí odbytiště. Němci, které krize také postila velmi silně, nyní dostanou další ránu, tentokrát od nás. Počítali, že u nás ten rok prodají X kusů Volkswagenů, ale to se nestane, když jsou najednou u nás dražší, takže automobilka bude muset propouštět. Hlavně, že jsme zachránili pracovní místa v Česku, můžeme se plácat po zádech. Kurz by měl být vždy plovoucí. Když se totiž ekonomice daří, je měna vůči zahraničí silnější (plyne sem víc zahraničního kapitálu, který se investuje, tudíž se zvyšuje i poptávka po domácí měně). Silnější měna ale začne sama nakonec vytvářet tlaky na to, aby se část produkce přesunula do zahraničí, kde se výroba stává levnější. Funguje to samozřejmě i naopak, to znamená, že čím více roste sousední ekonomika, tím více výrobků od nás odebírá a zároveň se část výroby přesunuje k nám. Roste tedy i naše ekonomika. Tímto způsobem dochází k co možná nejrovnoměrnějšímu rozložení výroby mezi jednotlivými státy, vše je v harmonii.