KONCEPT BEZ KOREKTUR

Můj další článek vznikl v reakci na údajné rasistickou nadávku slávisty Kúdely v zápase proti Glasgow Rangers, kterou počastoval domácí hráče Kamaru. Tato nadávka nebyl ani tak spouštěcí impuls napsání článku jako vyvrcholení něčeho, co se ve společnosti děje, a to, že každá nadávka se považuje za rasistickou nebo jinak nesnášenlivou, ačkoliv má k rasismu hodně daleko. Ve článku budu velmi sprostý. Je to proto, abych řekl rozdíl mezi tím, co je rasismus a co není.

Známe různé druhy nenávisti, spousta z nich má i své názvy. Hodně je v České Republice nyní skloňovaná nenávist vůči migrantům pramenící v nenávisti vůči Islámu. Ani nevím, jestli nenávist vůči jinému náboženství má své má své vlastní pojmenování, každopádně kdybych se sám měl ohodnotit jako nenávistnou osobu, tak subjektivně nikoliv. Procestoval jsem země Afriky, procestoval jsem arabské země, všude se mi moc líbilo, a všude jsem našel milé lidi, jejichž procento bylo zhruba stejně velké, jako je milých lidí u nás.

Nevím, jestli je to tím, že jsem toho spoustu procestoval, ale dle mého názoru poznání jiných kultur způsobilo, že necítím antipatii vůči žádnému, mnou poznanému etniku nebo náboženství. Možná je to jenom moje milná představa, ale co znám lidi, kteří se na sociálních sítích vyjadřují hanlivě vůči cizím entitám, tak vím, že většina z nich českou kotlinu neopustila snad ani jednou. Projev nenávisti tak beru spíš jako projev „zaprděnosti“. Kdo to slovo nezná, tak „zaprděnej“ je ten, co sedí doma na gauči a dělá závěry o tom, jak funguje svět venku.

Co se děje v USA, myslím to, jak jejich policie automaticky předpokládá, že černoch = člen gangu, a vyústilo v zakleknutí a smrt George Floyda v květnu 2020, to je neuvěřitelný humus a bylo to správně Bidenem (ještě před volbami) nazváno institucionálním rasismem. Je plně v pořádku a podporuji to, že lidé vyjdou do ulic a protestují, protože se prostě nemohou cítit bezpečně. Příště se to totiž může stát jim.

Co ale odsuzuji, protože vím, že to vede k ještě větší polarizaci společnosti, jsou návazné jevy. Myslím tím to, když každá hádka bělocha a černocha vyústí v obvinění z rasismu. Že když se někdo přihlásí, že by chtěl do místního jazyka přeložit krásnou báseň Amandy Gorman, že je odmítnut, aby tuto práci dělal, pokud sám není černoch. Že bez ohledu na kvalitu personálu a schopnosti lidí se tlačí, aby na některé pozice byli přijímáni černí kvůli splnění kvót (pozitivní diskriminace, což je dle mého názoru též humus nejvyššího kalibru). Tyto tři příklady, co jsem napsal, vypadají, že mají udělat svět lepším, vymýtit rasismus, ale ve skutečnosti jsou tyto tři projevy samy o sobě projevem rasismu z druhé strany a pouze přilévají olej do ohně. Ti, kteří nepociťují žádnou nenávist, se musí cítit velmi ohrožení, když jim někdo řekne, že v rámci kvót může být nahrazen, což je výsledně přinutí vybrat si stranu a identifikovat se se zbytkem jemu podobných. Polarizace povede k dalšímu zhoršení projevů rasismu.

Ale abych jenom nemluvil o tom, co vše rasismus způsobil a může způsobit, chtěl jsem se především zaměřit na to, co je vlastně rasismus. Představte si následující situaci… jedete v autobusu, chystáte se vystoupit a v ten moment do vás někdo strčí tak, že upadnete a rozbijete si nos. Ten člověk vystoupí, ani se neomluví, což ve vás vyvolá zlost, kterou si člověk musí ventilovat. Drtivá většina lidí na onoho člověka zařve „ty debile“ nebo „to je ale debil“. Podle míry vzteku a toho, jak vám daný člověk ublížil, k tomu pravděpodobně přidáte personifikaci. Máte pocit, že jediný způsob, jak mu můžete oplatit to, jak vám tak moc ublížil, je ho urazit. Podíváte se na něj, a jako první co uvidíte, čím vybočuje z normálu nebo čím se od vás odlišuje, to použijete. Když je moc vysoký, zařvete „ty debilní čahoune“, když je naopak malý, zařvete „ty debilní skrčku“. Cíl je urazit druhého v momentě, kdy je druhý ještě schopný vás slyšet, takže během pár sekund si musíte rozmyslet, co řeknete. Jenže pár sekund je příliš krátká doba na to přemýšlet o veškerých použitelných slovech. Řeknete tedy pouze první věc, co vás napadne. Pokud do vás strčí (hodně a schválně) člověk jiné barvy pleti a ta pleť je jediné, co ho od vás odlišuje, je dle mého názoru 99 % lidí schopno vyštěknout „ty debilní neg*e“. Rozhodně si ale nemyslím, že by ve společnosti bylo 99 % rasistů.

Uvedu další příklad. Nastoupíte do autobusu, a tam je osoba jiné barvy pleti. V ten moment danou osobu začnete urážet (asi se vám nelíbí, že jede s vámi v autobuse) a řeknete jí „ty debilní nege“. V obou případech jste řekl to samé, ale jenom ve druhém případě se jedná o rasismus. Pozor. Úplně jiný význam by mělo, kdybyste v prvním případě místo „ty debilní nege“ zařval obecně „debilní neg*i“, protože v ten moment jsme do konkrétní urážky konkrétního člověka zahrnuly další jedince, kteří nám osobně vůbec nic neudělali, takže se též jedná o projev rasismu.

Důležité totiž je tedy sledovat kontext, ve kterém jste slova řekl. Bohužel v poslední době se na kontext nehraje. Hraje se čistě na slova. Proto dostal reportér Donald McNiel po čtyřiceti letech v New York times padáka za to, že použil slovo „neg“. Ono později vyšlo najevo, že se ho někdo na vzdělávacím zájezdu zeptal, jestli si myslí, že je normální, když dvanáctiletá holka řela ve videu slovo „neg“ a on se zeptal, jestli „neg*“ řekla jako úražku, nebo jestli citovala nějaký rap nebo knížku. Jinými slovy neodsuzoval a pátral po kontextu. Jenže tohle pátrání po kontextu a neodsouzení použití slova ho stálo místo.

Abych to shrnul, pokud vám konkrétní člověk něco udělá a vy mu něco řeknete, nemusí to být rasismus a v mnohých případech také není. Rasismem se to stává v momentě, když zobecníte, to znamená, že vám někdo něco udělal a vyřknete, že „všichni neg*i jsou stejní“. Rasismem taky je, pokud někoho urazíte, ale on konkrétně vám nic neudělal.

Nebudu tedy hodnotit, jestli to, co řekl Kúdela Kamarovi, bylo rasistické, nebo ne, co určuje rasismus je kontext, nikoliv slova. Pokud hodnotíme pouze slova, odmítáme tím zároveň o věci přemýšlet (proč to bylo vyřčeno, a jaké tomu předcházely okolnosti), provádíme zjednodušující závěr. Jenže víme, že zjednodušující závěry provádějí pouze jednodušší lidé. Já se s jednoduchými lidmi vůbec nebavím, ještě žádný jednoduchý člověk neposunul lidstvo dál. Všichni inspirativní lídři byli komplexní lidé, kteří o věcech přemýšleli. Bohužel jednoduchých lidí je ve společnosti spousta, tak se hold musíme smířit s tím, že zjednodušujicí závěry budeme potkávat. Důležité ale je o věcech přemýšlet a na základě kontextu se rozhodnout, jestli je daná věc správná nebo ne.