ZATĂŤM KONCEPT BEZ KOREKTUR
Následující příspěvek jsou vlastně dva, ale trochu spolu souvisí. Nyní před Vánocemi roku 2015 se ve zprávách objevují zprávy, jak úspěšný rok za sebou ČR má, a vytvářejí různé konstrukty o důvodech růstu. Guvernér ČNB říká, že se ekonomika nastartovala politikou oslabování koruny. Ekonomové si opět rozložili HDP dle národního účetnictví do vzorce C + I + G + NX, tedy součtu spotřeby domácností, investic, výdajů státu a čistého exportu, udělali meziroční srovnání, a tvrdí, že za růst HDP byl tažený spotřebou domácností.
Ze vzorce, na který se dá HDP rozložit, vyplývá, že by se čistě teoreticky dalo ovlivněním jednotlivých částí HDP zvýšit jeho celková hodnota. Když např. vezmeme Keynesiánskou teorii, tak ta de facto říká, že pokud stát zvýší svoje výdaje, má to dopad do reálné ekonomiky. Toho se samozřejmě chytla spousta států. Už před druhou světovou válkou byly zvýšené vládní výdaje považovány za recept pro překonání ekonomické krize započaté roku 1929. Po druhé světové válce se této teorie vlády držely do doby, než přišly ropné šoky a než se přišlo na to, že Keynesiánství vlastně nefunguje a že nedokáže státy vyvést z další krize. Friedman to věděl dříve, ale nikdo ho moc neposlouchal. Koneckonců základní konstrukt téměř nemá chybu - když stát zvýší svoje výdaje, napumpuje tak do ekonomiky peníze. Objedná si třeba postavení dálnice, zaplatí za to stavební firmě, která je najednou v obrovském zisku, který věnuje na rozšíření vlastní firmy o zaměstnance, případně nakoupí nový nábytek apod., čímž se pozitivní vliv přenáší na další firmy. Je to jako když na piják kápneme trochu inkoustu. Pokud ale budeme logicky uvažovat, zjistíme, že aby stát mohl zafinancovat takovou věc, jako je stavba dálnice, musí zvýšit výdaje ve svém rozpočtu a zvýšit tak deficit státního rozpočtu. Deficit státního rozpočtu může pokrýt dvěma způsoby, buď zvedne daně, nebo vydá dluhopisy. Zvednutí daní se samozřejmě v ekonomice projeví, lidé musí víc odevzdat státu, tudíž mají méně peněz pro vlastní spotřebu a nakupují méně výrobků. Spotřeba, která je součástí HDP, klesá. Zvýšení daňového zatížení firem vede ke snížení rentability firem. Na to musí firmy zákonitě reagovat restrukturalizací, protože majitelé očekávají od firmy určitou míru výnosu. Firmy buď začnou šetřit na investicích, nebo začnou propouštět zaměstnance, jejichž peníze na spotřebu značně poklesnou. To znamená, že klesá jak spotřební složka HDP, tak investiční. Pokud by stát zvolil druhý způsob financování deficitu a vydal dluhopisy, potom by odčerpal část hotovosti z finančního systému. Snížení nabídky financí v systému musí zákonitě vést ke zdražení peněz, tedy růstu úrokové míry. A protože si firmy na své investice půjčují peníze za určitý úrok, který nyní vzrostl, potom firmy nebudou realizovat ty investice, jejichž míra ziskovosti je menší než úroková míry (tyto investice by si totiž na sebe nevydělaly). Investiční složka HDP tedy klesne (říká se tomu efekt vytěsňování investic). To znamená, že když se stát rozhodne zvýšit svoje výdaje, pohorší si nejdříve obecně spotřebitelé a firmy v celé ekonomice. Piják, do kterého nalijeme kapku inkoustu, bude z ničeho nic horší kvality už jenom proto, že jsme se do něj rozhodli inkoust nalít.
Pokud se někdo snaží z venku zvednout některou další součást HDP, musí se zákonitě potkat s reakcí v podobě snížení jiných částí HDP. Například, kdyby někdo rozhodl, že firmy musí víc investovat, bude větší poptávka po finančních prostředcích (bankovních úvěrech), vzroste úroková míra a investice opět klesnou. Pokud donutíme spotřebitele kupovat a utrácet, abychom zvedli složku C (tedy spotřeby), sníží se spotřebitelům finanční rezerva, kterou mají uloženou v bankách, a protože tyto peníze tvoří nabídku peněz na finančních trzích, tak při snížení nabídky musí vzrůst úroková míra a klesnout investice firem. Existují totiž základní jednoduché vzorce. S (neboli úspory) se rovnají investicím. To je dáno rovnováhou na finančním trhu. Pokud spotřebitel rozděluje svůj příjem do spotřeby a úspor, potom při zvýšení spotřeby klesne částka, kterou uloží do banky. Z upečeného koláče ukrojí větší díl spotřeby a menší úspor. Menší úspory znamenají vyšší úrokovou míru ve finančním systému, a tedy menší investice firem.
Nyní ale odbočím, abych ukázal další negativní vlivy, které můžou ekonomové svými prohlášeními a úředníci Centrální banky svými rozhodnutími, způsobit. Zaměřím se nejdříve na konstatování od ekonomických analytiků většinou bank, kteří tvrdí: "Růst HDP je tažený zvýšenou spotřebou domácností." Vyvozují to z toho, že meziročně složka C (spotřeby) hrubého domácího produktu vzrostla více než ostatní složky. De facto tím říkají, že protože se domácnosti rozhodly více utrácet, vzrostl HDP. Když roste HDP, všichni se mají dobře, zaměstnanci dostávají vyšší odměnu za svojí práci. Z toho vyplývá, že utrácení peněz je pozitivní věc, a čím více utratíme, tím blahodárnější vliv na HDP to bude mít. Před chvílí jsem psal, že zvýšení spotřeby vede ke snížení úspor, tedy investic firem, takže pozitivní vliv většího utrácení peněz se jaksi vypaří. Přesto ekonomové vytvářejí dojem, že bychom měli utrácet, klidně i za blbosti, které nepotřebujeme. Bankovní trh zdegeneroval do takové míry, že když si firma přijde do banky pro úvěr na dobrý investiční plán, je podrobena sérií analýz, ze které bance ve většině případů vypadne úvěr neposkytnout. Firma je přeci jen rizikovější než spotřebitel. Firmy totiž ručí do výše svého základního kapitálu, tudíž vychytralý manažer si může napůjčovat ohromné peníze, a potom pomalu vést firmu k bankrotu a neschopnosti úvěr splatit. Trh s půjčkami zdegeneroval a do hlavního pole zájmu bank se dostaly spotřebitelské úvěry. Prakticky neexistuje reklamní blok, ve kterém by nebyla alespoň jedna reklama na výhodnou půjčku. Když sečteme snadnost získat půjčku pro spotřebitele, vytváření dojmu, že utrácení peněz má pozitivní vliv na ekonomiku, a přirozenou lidskou "nenažranost", která se projevuje v touze všechno si koupit, aby si zvedli vlastní užitek a pohodlí, vyjde nám, že spotřebitel je de facto nucený utrácet (protože má peníze z výplaty) a ve své spotřebě může jít i za úroveň své výplaty, protože si může snadno půjčit peníze. Především přání bank, aby se spotřebitelé zadlužovali, je hodně nebezpečné. Pokud si člověk navykne na nějaký životní standard, potom je při poklesu příjmů nebo zdražení půjček v pasti, pokud nemá finanční rezervu (a ruku na srdce, kdo dnes má finanční rezervu, aby přežil alespoň rok bez příjmu). Když potom přijde utlumení hospodářského růstu, má spotřebitel velký problém, nemůže si za své peníze koupit to, na co byl zvyklý. Je-li muž živitel rodiny, pak snížení životního standardu mnohdy vede k rodinným hádkám (ženám v domácnosti se sníží životní standard, za což nemůžou, protože nenosí domu peníze, rozhodně se jim to nelíbí a začnou častovat živitele výčitkami, že se málo snaží). Máme tedy frustrované spotřebitele, kteří jedou na doraz, případně na dluh, a kteří jsou velmi citliví na výkyvy v ekonomice. Aby si udrželi životní úroveň, jsou nuceni pracovat více. Existuje ale statistika OECD, která sleduje produktivitu jednotlivých zemí (vyjádřenou) v závislosti na množství práce za rok. Z grafu nádherně vyplývá, že čím větší má země HDP, tím méně lidi věnují svůj čas práci. Tento menší čas je tedy o hodně produktivnější. Je to nejspíš dáno tím, že lidé si mohou práci lépe rozmyslet, přemýšlet o tom, jak udělat práci efektivněji s menší námahou. Když ale například vezmeme lidi jako jsou mexičtí imigranti v USA, kteří pracují do úmoru, ale málo si vydělají, tudíž mají malou produktivitu, zjistíme, že jsou ráno do práce a večer se unavení vrací, někdy mají dvě práce, aby uživili rodinu, ale při tom vyčerpání nemají žádný prostor na to, aby se zastavili a řekli si "teď se si dám chvilku pauzu, zkusím se zamyslet nad tím, co dělam, a v čem jsem dobrý, zkusím změnit práci a pracovní návyky, abych si vydělal více". Je to začarovaný kruh, ze kterého není cesty ven. Pokud člověk nemá finanční rezervu a má návyky utratit všechno co si vydělá, stává se z něj moderní otrok společnosti (respektive sám sebe). Očekává se od něj, že aby si vydělal, musí pracovat více, ale jeho produktivita klesne, takže se ve skutečnosti vydělá stejně. Je ale lapený v systému, ze kterého není úniku. Rozhodně o sobě nemůže tvrdit, že je šťastný. Až bude na konci bilancovat život, zjistí, že mu protekl pod rukama, že musel pořád pracovat, aby uspokojil sebe a svojí rodinu. Neměl čas kvůli práci pěstovat to, co dělá lidi šťastnými, a to sociální interakci a trávení času s lidmi, které má člověk rád. Stejně to zažívali v minulosti otroci, samá práce, minimální užitek z práce, únava, zanedbané nebo nemožné mezilidské vztahy kvůli práci. Dnešní společnost (hlavně ta bankovní) nabádá lidi k utrácení a zadlužování. Pěstuje z nich moderní otroky, kteří nebudou mít čas ani sílu přemýšlet a odmítat práci. Rozhodně to nemyslím jakkoliv levičácky, aby se lidé vzbouřili a volili komunisty nejlépe se zbraní v ruce, jak k tomu nabádal Marx. Jenom si myslím, že by stát měl více dohlížet nad spotřebitelskými úvěry (především pak potírat jakékoliv spotřebitelské nebankovní úvěry za nepřiměřený úrok) a vzdělávat a vést lidi k odpovědnosti ve vlastní spotřebě. Co jsem napsal je samozřejmě extrém, vykonstruovaný moderní otrok současné společnosti, který nemá čas ani energii s tím něco dělat. Existují však různé míry otroctví, které mají skutečně daleko k ekonomické svobodě, kdy člověk může dělat práci, která ho baví, a věnovat jí taký čas, který požaduje za žádoucí, a pokud mu něco přestane vyhovovat, tak má dostatek ekonomických prostředků, aby práci změnil, případně aby vůbec nepracoval, pokud se tak rozhodne. Existuje osa, na jejíž okrajích jsou ony dva extrémy, které jsem naznačil. Je na svědomí každého, kam sám sebe na ose zakreslí. Podle mě se většina lidí zakreslí spíše do poloviny blíže k ekonomickému otroctví (prakticky každý, koho práce dlouhodobě nebaví), a kdybychom dělali srovnání mezi předkrizovou dobou a krizí, určitě bychom zjistili posun společnosti směrem k negativnímu extrému.
Další pohled na ekonomický růst přinesl guvernér České národní banky Miroslav Singer. Ten tvrdí, že bez oslabení kurzu koruny v listopadu 2013 nastartovalo skomírající ekonomiku. Je zcela jasné, že oslabení kurzu mělo mířit na ovlivnění čistého exportu, tedy další složky HDP. Slabá koruna posiluje vývoz a zdražuje dovoz. Jenom, že všechno pro má i své proti. Kdyby totiž oslabení měny byl zázračný krok k docílení růstu HDP, pak by tento krok dělaly všechny státy. Kde je tedy ona protiváha? Centrální banka to sama řekla, oslabení koruny mělo primárně za cíl zabránit tomu, aby se ekonomika ČR dostala do deflace. Mechanismus je logický. Slabší koruna znamená, že zahraniční zboží (např. mobily, které se dováží) jsou na pultech obchodu dražší. Zároveň vývozci pociťují vyšší poptávku po zboží ze zahraničí a nemůžou tak plně uspokojit domácí poptávku. I protože nemají ze zahraničí konkurenci (jejich výrobky se přece zdražily), mohou si dovolit pro domácí trh nasadit vyšší ceny. Zdražení zboží na pultech tedy probíhá jak od dovozců, tak od vývozců. Za jinak nezměněných podmínek musí spotřebitel vynakládat větší částky na spotřební koš, který standardně kupuje, tudíž mu zbývá méně peněz na spoření. Nazval bych to, že jeho užitná spotřeba klesá a klesají u úspory. Vynaložená částka na spotřebu je nezměněná, klesá ne ale objem nakoupeného zboží, což se musí firmy pocítit v poptávce po vlastních výrobcích. Jejich zisky klesají a začínají restrukturalizovat (propouštění, úprava vyráběného množství a ceny) pro zachování rentability. Nevývozci, což jsou především poskytovatelé lokálních služeb, toto pociťují nejvíce, pokud nevezmeme v potaz zvýšený nápor turistů, kteří nyní považují naší zemi za levnou. A to je další negativní efekt, o kterém bych chtěl mluvit. Oslabení kurzu koruny má pro obyvatele za následek, že koupě zahraniční měny je dražší. Z čistě ekonomického důvodu budou raději trávit dovolenou v tuzemsku, kde je levněji, než v zahraničí, kde je o desítky procent dráž než před intervencí. Turistů neskutečně přibyde. Kdo by nechtěl trávit dovolenou v Praze, projít si město, dobře se najíst, a to vše s intervenční slevou desítek procent. Z obyvatel země se tak obrazně stávají opice v zoo. Opice, na které se jezdí dívat turisté z celého světa, a kteří samy nechtějí nebo nemohou z ekonomických důvodu opustit hranice zoo (myšleno republiky).
Teď bych se rád zabýval podle mě největším přínosem článku, a to je, jak jsem to nazval, teorie pozitivního očekávání budoucnosti. Je nepochybné, že rok 2015 bude pro ekonomiku ČR úspěšný a že bude nejlepším rokem od doby, co vypukla v roce 2007 krize. Je otázka, jestli za to může oslabení koruny, jak hovoří guvernér ČNB, nebo větší utrácení spotřebitelů, jak říkají ekonomičtí analytici. Možná si i stát přisadí, že začaly zabírat různá vládní opatření. Kde kdo si bude brát kredit. Je zde ale zásadní otázka... opravdu za si za nastartování ekonomiky může někdo brát kredit, když veškeré návody, které ekonomie jako věda dávala pro zvyšování růstu HDP, byly následně jinými teoriemi vyhodnoceny jako milné. Například se ukázalo, že závěry merkantilismu nevedou ve skutečnosti ke zvyšování bohatství, za což vděčíme klasické politické ekonomii, že keynesiánství bylo vyvráceno monetarismem. I závěry monetarismu jsou už dnes velmi diskutabilní a zpochybněná školou racionálních očekávání. Jenom taková odbočka, dle mého názoru jedna ze škol si zaslouží ocenění za to, že její závěry a doporučení mohou skutečně vést ke zvýšení HDP. Tato škola je značně opomíjená a rozhodně netvoří mainstream. Jedná se o institucionální ekonomii, která jasně dokázala, že úroveň společenských institucí udává hranice, kam až může ekonomika růst. Například úroveň zabezpečení a vymáhání vlastnických práv státem má zásadní vliv na míru a ochotu lidí investovat do vlastního majetku. Správně nastavený právní rámec posouvá hranice, kam až může HDP růst.
Přestože byly ekonomické doktríny časem překonané, respektive se dokázalo, že určité kroky hospodářské politiky nemohou mít v dlouhém období vliv na ekonomiku, přesto státy, které se alespoň po nějakou dobu některé z doktrín držely, zažívaly ekonomický růst, který přičítaly právě doktríně. Teorie hospodářského cyklu jsou jedny z nejvíce kontroverzních a zároveň velmi diskutabilních. Pomocí různých konstruktů se snaží vysvětlit co je příčinou kolísání ekonomiky, respektive proč neroste lineárně. Problém těchto teorií je, že se snaží vysvětlit cykly přes ekonomii. Hospodářský cyklus je ale ryze psychologická věc. Hospodářský cyklus způsobují čistě nálady a očekávání ve společnosti. Tyto nálady a očekávání samozřejmě mají příčinu, ať už ekonomickou nebo politickou. Může to začít naprosto bezvýznamnou a banální událostí jako zjištění, že některé IT firmy falšují účetnictví nebo že pár lidí, co si vzali hypoteční úvěr, přišli o práci (nebo jí nikdy neměli), a nejsou schopny úvěr splácet. Drobný propad v tržbách a prodaných kusech vede firmy k reakci počkat s investicemi, dokud se nezjistí, co stojí za propadem zájmu o produkty. Jenže na stálosti investic jsou závislí další firmy. Pokud firma každých 10 let obnovuje výrobní stroj, nyní zjistí pokles poptávky, pozdrží obnovu stroje a dále vyrábí na starém. Z účetního hlediska rozhodnutí firmy A zatím neobnovovat stroj nevede k příliš velkému zhoršení finančních výkazů. Nicméně existují další firmy, které počítaly s tím, že každých 10 let od nich odebere firma A stroj. Propad tržeb firmy B je enormní, protože firma A pravděpodobně není jediná, kdo se rozhodl pravidelné investice pozdržet. Firma B buď zkrachuje, nebo propustí zaměstnance, takže více lidí přestane mít příjem, což vede k dalšímu propadu tržeb firmy A. Nálada ve společnosti začne být značně negativní, pravidelné obnovovací investice se smrsknou na minimální možnou výši, investice do rozšíření výroby se nerealizují vůbec. Tento stav trvá, dokud nepřijde nějaký impulz o tom, že nastávají světlé zítřky. To nastane zpravidla v okamžiku, kdy se propad dotkne dna. V ten moment firmy, které krizi přežily, učiní během krátké chvíle většinu svých dosud nerealizovaných obnovovacích investic. Vlna optimismu se šíří ekonomikou a prakticky každá firma ze dne na den zjistí, že má tolik práce, že přestane stíhat. V průběhu krize byly nuceny firmy provést restrukturalizace. Snížení počtu zaměstnanců vedlo ve firmách požadavku zvládat práci s menším počtem zaměstnanců. To s sebou samozřejmě neslo inovace procesů ve společnosti, zefektivnění prováděné činnosti, ignorování částečně zbytečných úkolů, standardizování pracovních postupů. Obnovení investiční činnosti po krizi tak vede zpravidla k rychlému dohnání předkrizové úrovně, protože inovace ke zvyšování produktivity probíhaly ve firmách stále, možná ještě vyšším tempem, když nebylo pro zaměstnance využití. Produktivita práce vyjádřená v HDP na hlavu se tak má možnost dostat v relativně krátkém období na křivku, kterou sledovala v předkrizovém období.
Keynesiánství, monetarismus, škola racionálních očekávání... teorie, které mezi sebou vedou spor, jestli platí. Respektive jestli platí alespoň v krátkém období. Monetarismus ukázal, že keynesiánská rozpočtová expanze nemůže fungovat v dlouhém období kvůli výše zmíněnému efektu vytěsňování investic. Monetarismus ale také v dlouhém období nefunguje. Měnová expanze má vzbudit peněžní iluzi, tedy to, že lidé jsou bohatší a začnou utrácet. Firmy by na to měly reagovat investicemi do rozšiřování výrobních kapacit. Když ale na konci zjistí, že vzrostly ceny v celé ekonomice a že poptávka po jejich produkci byla jen přechodná, zjistí, že investice do rozšíření výrobních kapacit bylo špatné rozhodnutí a může to vést k ohrožení jejich existence. V dlouhém období měnová expanze vede pouze ke zvýšení cenové hladiny, k ničemu jinému. Nicméně jak keynesiánství, tak monetarismus tvrdí, že fungují alespoň v krátkém období, proti čemuž je škola racionálních očekávání, která tvrdí, že v agregátu celé ekonomiky, ač jednotlivé subjekty neznají budoucnost, tak v měřítku celé ekonomiky subjekty tipnou správný vývoj budoucnosti. Znamená to tedy, že v měřítku ekonomiky jakékoliv rozhodnutí státu nebo centrální banky povede k okamžitému přizpůsobení subjektů, tudíž teorie jako monetarismus nebo keynesiánství nemohou fungovat ani v krátkém období. Upřímně, vždyť tohle je věc, která se dá lehce testovat, stačí si vzít historická data, podívat se na různé zásahy státu a centrální banky do ekonomiky a podívat se, jestli ovlivňují ekonomiku i v krátkém období. Studie vznikly a měly překvapivý výsledek... to, jestli fungují i v krátkém období, nelze s jistotou říci. Důvodem je dle mého názoru to (jak už jsem uvedl výše), že hospodářský cyklus je čistě psychologický jev. Expanzivní měnová i rozpočtová politika mají účinek pouze v případě, pokud státní zásahy v lidech vzbudí pozitivní očekávání budoucnosti. Nádhernou ukázkou je například past likvidity, kdy úroková míra v zemi je tak nízká, že lidé na další pumpování peněz do ekonomiky prostě nereagují. Nulový efekt na zvyšování investic může mít expanzivní fiskální i měnová politika například v období války, kdy je budoucnost nejistá a vyplatí se s investicemi dále čekat. Fiskální expanze vliv v reálné ekonomice rozhodně může mít. Je to vidět už jenom, když se stát rozhodne, že bude někde stavět dálnice, nebo že dostaví další blok jaderné elektrárny. V okolí stavebního záměru začnou najednou vznikat betonárny, které se připravují, že v budoucnu zakázku dostanou. V daném regionu už jenom rozhodnutí stavět vyvolá investiční vlnu, tedy pozitivní očekávání budoucnosti. Konec konců už samotné zavedení ekonomické doktríny může vést k ekonomickému růstu, i když se nakonec ukáže, že v dlouhém období ekonomická teorie nefunguje. Dokáži si živě představit, že pouhé zavedení politiky merkantilismu mohlo mít vliv na pozitivní uvažování lidí a vést k investiční vlně, která zajistila merkantilistickým státům konkurenční výhodu. Tedy alespoň na čas. Centrální banka České Republiky tedy skutečně mohla oslabením koruny ekonomiku "nakopnout". Exportéři se začali mít lépe, tudíž začali více investovat a nakupovat od ostatních firem, což mohlo pozitivně strhnout ekonomiku. Protože se jedná ale pouze o psychologický efekt, je jen velmi těžko možné odhadnout změnu v ekonomice, pokud se stát například rozhodne zvýšit vlastní výdaje o určitou sumu. Velikost změny v ekonomice je totiž závislá na tom, jestli toto rozhodnutí vyvolá pozitivní očekávání budoucnosti a v jaké míře.