Účastníci: Pavel, Eliška, Pedro a Tereza

1. den

Let s Ryanair z Prahy do Marrakeshe snesitelný. Letiště je malé, všechna letadla zastaví před terminálem a člověk musí venkem dovnitř. Tam ho čeká vyplňování dotazníku a pasová kontrola. Rovnou jsme si půjčili auto (Dacia Duster) a jeli do centra se ubytovat. Ubytování v Rooftop hostelu nesnadné najít. Hned u centra se projevila pověst o Maročanech, že berou turisty jako chodící peněženky, takže hned se na nás několik Maročanů nalepilo na motorkách, že nám úkážou, kde zaparkovat. Byli jako mouchy. Dojeli jsme na parkoviště k mešitě (dle doporučení hostelu) a šli, kam nás openstreet mapy navigovali. Nicméně se cesta ukázala jako blud, čehož se chytnul další Maročan, že nás do hostelu dovede. Protože zcela evidentně nebyl hostel na svym místě, tak jsme souhlasili, Maročan nás odvedl 100 metrů a řekl si o 5 Euro, načež jsem mu řekl, že se zbláznil, dal jsem mu 20 dirhamů (asi 50 korun) a řekl, ať zmizí.

GPS souřadnice hostelu:

Po ubytování jsme si našli dobře hodnocenou restauraci (která evidentně byla pro turisty, co se bojí, aby se neposrali hned první den, což znamená, že nebyla vůbec autentická a jídlo bylo předražené a průměrné (zpětné hodnocení po týdnu stravování v Maroku)). Když jsme vylezli na ulici, tak hned za prvním rohem proti nám šel Maročan oděný v bílém a za ním dva v černém. Evidentně místní mafie, mysleli jsme si, protože vypadali rozhodně jinak, než všichni ostatní. Náhle zpoza rohu další lidé nesoucí mrtvolu. Evidentně pohřební průvod, ale super začátek výletu. Po jídle jsme se ši projít na hlavní hlavní náměstí Djemaa El Fna, které ale večer nebylo tak kouzelné, jak píší v průvodci. Spíš to bylo hrozné, opět okolo Maročani, kteří se nám snažili vnutit bůh ví co. Zmizeli jsme do jedné z postranních uliček a prošli jsme si zastřešený trh ve staré medině. Trh znamená, že se tam opakují tři druhy stánků, nějaké jídlo, kadeřník, cetky denní potřeby. No dobře, možná víc stánků, ale strašně moc se opakovaly. Celá marocká ekonomika (alespoň u Atlasu a za ním) je postavena na tom, že každý má svůj domek a v garáži vede svoje podnikání (dílnička, obchůdek, restaurace). V centru města jsou tyto obchůdky více nalepené na sobě.

2. den

Druhý den jsme měli ráno snad tu nejlepší snídani v životě (opět hodnoceno zpětně, protože další snídaně jí nesahali ani po kotníky). Čerstvý džus, čerstvá bageta s avokádovou pomazánkou, na tom volský voko s trošičkou římského kmínu a spousta ovoce.

Vyrazili jsme směr poušť, což znamenalo hned začít stoupat do hor (nejvíc jsme byli asi 2200 m). Maroko je na západ od Atlasu zelené asi jako na Moravě. Trožku sušší, taže taková Morava v létě. Silnice dobrá, akorát na spoustě míst ve výstavbě, kde se jede relativně pomalu. Maročani řídit umí, ale přednosti mají něják vágně. Vždy se zastaví, podívají se na sebe a asi ten, co se tváří drsněji vyrazí. Každopádně ze zelené čísti Atlasu se během jedno kopce stala měsíční krajina, kde nic neroste. Byla to fascinující proměna. Po několika hodinách jízdy jsme dospěli do našeho prvního cíle: Ait Ben Haddou.

GPS souřadnice:

Ait Ben Haddou je krásný Kasbah, kde se natáčel díl hry o trůny. Ono se toho tady vlastně natáčelo víc, i nějakej film o Ježíšovi. Díky tomu byl tento Kasbah vlastně docela dost dostavěný nedávno. U vstupu nás zkásnul Maročan, prý že vybírá vstupný a měl i nějaké lístečky, které nám samozřejmě nedal. Až potom jsme zjistili, že vsup je zdarma a někdo našel další způsob, jak turisty trochu poždímat. Nicméně se mi moc líbil a určitě stojí za to ho vidět. Další cíl bylo ubytování v Ouarzazate. V okolí jsou filmová studia, asi proto, že se toho tady v okolí hodně natočilo. Nedivil bych se, kdyby tady natočili i lazebníka sibiřského, soudě podle výčtu filmů. Každopádně když se sjede z hor, tak za nima už je jenom rovina, vyprahlá, kamenná.

3. den

Vydali jsme se na sever do Gorges Todra. Cestou jsme se zastavili shlédnout další Kasbah (méně hezký, ale víc autentický než Ait Ben Haddou). Dále jsme se stavili v palmérii, nějaké slavné u městečka Skoura. Mapa ná navigovala zkrs trochu zeleně po děsných cestičkách a hledali jsme tu slavnou palmérii, abychom nakonec zjistili, že jsme vlastně v ní a že je to prostě pár palem rozházených do okolí. No, vystoupili jsme z auta a trošku jsme se prošli, asi 100 metrů, otočili jsme to a jeli pryč. Tohle bylo takové slabší. Jeli jsme dál na sever.

V Tinehiru se dá v jednom obchůdku koupit pivo. Jinak v Maroku je zakázáno prodávat alkohol, pokud nemáte licenci, což asi každý nemá, protože většinou se dá koupit alkohol v jediném obchůdku ve větší městě. Dojeli jsme až na místo, kde jsme se ubytovali v hostelu Secret Garden. Byl tak Secret, že bychom ho bez vyzvednutí nás majitelem těžko hledali. Na mapě to totiž bylo jděte touto uličkou, ale ve skutečnosti se šlo něcím, co lze nazvat stokou. Nicméně jaký mají Maročani humus venku a na ulicích, tak doma si udržují pořádek. Hostel pěkný. Pan majitel Francouz horolezec už se cítil být unavený, tak hostel přenechal nějakým Anglánům (velmi milým). K večeři nám připravili nějaké párečky v tažínu a čočku. Jentak mimochodem na východ od Atlasu se všechno připravuje v tažínu, což je taková malá keramická nadobo/pec. Jednou jsme v něm dostali i hranolky, prostě bez tažínu evidentně ani ránu. Upozornil bych na místní specialtu s názvem omelete berber, která se dělá jak jinak v tažínu a jedná se takový lečo s vajíčkem (vhodné pro vegetariány).

Ohledně Kasbahů, což jsou vlastně taková původní hliněná pevnůstka, tak jsme zjistili, že nejsou tak vzácné, jak by se dalo čekat. Respektive každé městečko má svůj Kasbah, do kterého láká k nakouknutí. Cestou na sever jsme jich minuli asi 100. Bylo jich tak moc, že se pro nás stalo slovo Kasbah novým sprostým slovem.

4. den

Naplánovali jsme si trek v horách, abychom věděli o čem Atlas je. Gorges Todra je na jeho pomezí a všude okolo jsou krásné kaňony. Vstup na trek se nachází zde:

GPS souřadnice začátku treku:

Nejdřív se jde schodama a potom po úzké cestičce se stoupá do hor (pozor, je velmi lehké sejít z cestičky a jít řečištěm, které taky působí jako cesta, ale cesta to není). Každopádně trek je cca na 3-4 hodiny. Nahoře je krásný výhled a nomádský kemp. Do něj jsme nešli každopádně evidentně nomádi už zjisitili taky, že turisti jsou bohatý a že je můžou nejak zkásnout. Žebrající děti jsou na každém rohu a i tady v horách si nás jedna holčika vyhlídla. Zapřísáhl jsem se, že jim nebudu dávat peníze. Myslel jsem, jakou jí neudělám radost, když jí dám sušenku, ale ona jenom natáhla druhou ruku se slovy a pro mojí mámu ("mama"). Řekl jsem si je to jenom sušenka, tak jsem jí dal další, ale ona natáhla třetí ruku a řekla "papa". Člověk jim dá prst a oni mu useknou celou ruku. Seběhli jsme dolu z treku, sedli do auta a jeli do Merzougy (město vedle pouště).

S jídlem to po cestě bylo všeljaký. Většinou jsme kontrolovali google mapy a dívali se na hodnocení. Jenže tady po cestě nic nebylo, takže jsme museli zastavit a jíst u místňáků. Evidentně zájezdní hostinec, vedle dva náklaďáky a řidiči spokojeně uvnitř. V Maroku se uvádí cca 28 % procentní negramotnost. Mám pocit, že byla vtělena do majitelů této restaurace (otec a jeho děti), protože kromě "tažín" žádné jiné slovo neznali a z toho, jak se chovali bylo zřejmé, že asi nikdy v životě neopustili svojí restauraci a nepodívali se ven.

Dojeli jsme do Merzougy do našeho hotelu Riad Kasbah Aiour. Osazenstvo tohoto hotelu bylo vskutku divné. Člověk, co se staral o velbloudy venku, vypadal jako predátor ze stejnojmeného filmu. Druhý měl na hlavě prozměnu neuvěřitelnej květák. Třetí, aby to podtrhnul, chodil celou dobu v kulichu. Každopádně koukali na nás jak na zjevení, že prý jsme první hosté po rekonstrukci a že tu motná budeme sami. Každopádně hotel více než pěkný, akorát akustika byla špatně vyřešená, někdo si prdnul v lobby room a v pokoji to bylo slyšet.

5. den

Merzouga je velké město u pouště, kde se do pouště dělají výlety. Respektive je to tak, že Sahara v těchto místech je prostě vyprahlá kamenitá krajina, přičemž vítr odvál veškerý písek na jedno místo, kde utvořil duny. Ty duny se jmenují Erg Chebbi, měří cca 15 x 4 kilometry a za nimi je opět vyprahlá kamenitá půda a Alžírsko s dalšími dunami, rozhodně rozlehlejšími, než tato demoverze pouště v Maroku. Každopádně vydělávat se na svojí minipoušti snaží více než dost. Celá poušť je prošpikovaná kempama s možností nočního přespání. Dojeli jsme na okraj dun, kde jak jinak, se na nás navalila tuna Maročanů a nabízeli výlety do pouště apod. No, nechali jsme se zlákat jedním, který nám nabízel okružní jízdu.

První zastávka byla na nedalekém jezírku, kde měli být plaměňáci. Ty ale byly 100 metrů daleko, takže jsme moc neviděli a řidiči se evidentně nechtělo jet okolo jezera. Druhá zastávka byl bývalý důl na kamenivo, kteý vedli Francouzi a měli vedle i svojí vesničku (samozřejmě po letech rozpadlou). Důl se nám ale moc líbil, byl hodně autentický a rozhodně z něj sálala historie. Pak jsme jeli do nomádského kempu, kde jsme měli exkurzi, jak žijí, a dostali čaj s psími sušenkami. Místní nám vyprávěli, jaké těžkosti teď mají, že už nemůžou kočovat, protože Alžírská hranice je uzavřená a oni ani nemůžou dostat pasy, tak musejí tábořit tady. Čaj dobrej, pak jsme se vydali skrz duny do původní lokality. Řidič se chtěl vytáhnout, tak to bral hodně rychle, div jsme se nepřevrátili. Nutno podotknout, že pásy v tomto autě nefungovali, takže jsme vzadu lítali sem tam.

GPS souřadnice dolu na kámen:

Pak jsme se vrátili do hotelu s tím, že si objednáme večeři. Na výběr nebylo nic jiného než tažín. Pokusil jsem se to trochu obohatit a zeptal se, jestli nám k tomu neudělají kuskus. Na to mi bylo odpovězeno, že to nestihnou, protože kuskus se v Maroku připravuje 3 hodiny a začal mi popisovat postup. Vzhledem k tomu, že už jsme v Maroku kuskus měli, a nijak zázračnější od toho našeho, který zalijeme vodou a za 10 minut je hotovej, rozhodně nebyl. Pravděpodobně jsme objevili důvod Marocké zaostalosti, jejich kuskus technologie je totiž stále na úrovni 1, což má, zdá se, dopad i na další technologické obory v Maroku. Každopádně nám alepsoň majitel řekl, kde seženeme pivo (asi 2 kilometry daleko), takže jsme jeli nakupovat. Nevím, jestli to bylo jen v mé hlavě, ale opravdu jsem si připadal jako na divokém západě v nějakém saloonu. Místě neřesti, kde se si všichni z okolí dávali pivo, a myslím, že jsem viděl i, že měli revolvery u boku, a slyšel pár výstřelů.

Večer jsme se ještě rozhodli, že se půjdem do pouště podívat na západ slunce, neboť je to prý nezapomenutelná experience. Vylezli jsme za hotel a děsně se rozpršelo. Teplota byla tak 10 stupňů. Každopádně západ byl vidět posledních 5 minut, kdy slunce vylezlo zpod mraků, takže naše experience byla akorát zažití deště na Sahaře, což se asi jentak někomu nepodaří.

6. den

Jeli jsme do dlouhou cestu na sever do Fezu. Cesta byla úmorná, trvala asi 6 hodin. Měnilo se i počasí, teplota klesla k 5ti stupňům, pršelo a místy i sněžilo. Cestu jsme potkali celou marockou armádu, konvoj dlouhý několik kilometrů jel proti nám. Vzhledem k tomu, že jsme v novinách následně nezaznamenali žádný článek, že by Maroko napadlo Alžírsko, máme za to, že na alžírské hranici neprošli pasovou kontrolou a museli se potupně vrátit zpět do kasáren.

Do Fezu jsme dojeli, už se stmívalo. Teplota 7° a mrznoucí déšť. Nabali jsme na sebe všechno, co jsme měli a stejně nám byla zima. Hostel s výborným hodnocením, ale silně páchnoucími odpady zakrytími kousky PVC. Evidentně v Maroku neobjevili, že existuje něco jako sifon, který problém se zápachy kanalizace řeší. Nicméně je hezké, že v každém hotelu, obchodě, prostě všude mají fotku svého prezidenta v nějaké formě. Jednou starého, jednou mladého, jednou v uniformě, jednou v pyžamu, jednou na lovu, jednou v autě, jednou s malým chlapečkem, jednou samostatně. Každopádně tady se nedalo nic dělat, protože byl pátek večer, což je u muslimů něco jako u nás neděle. Šli jsme tedy do hotelu Batha, jediného hotelu, kde nalívají alkohol.

Když jsme přišli do hostelu, ptal se nás majitel, kdy chceme snídani. Vzhledem k tomu, že jsme si chtěli druhý den dopoledne projít město a večer jsme už museli vrátit v Marrakeschi auto, řekli jsme, co nejdříve, třeba v 7:30. Zde se objevilo něco, s čím jsme se i později setkali a to naprostá nechuť Maročanů vstát ráno byť jen o 10 minut dříve, než jsou zvyklí. Každopádně nakonec jsme ho přemluvili, přičemž se na nás bezzubý majitel pořád culil a svým smrdutým dechem opakova "OK, breakfast at four".