ZATÍM KONCEPT BEZ KOREKTUR
Komentáře a názory, které vnikly po přečtení knihy Stručná historie času Stephena Hawkinga a shlédnutím několika dokumentů o vesmíru.
Červí díry nás teoreticky dokáží přenést za žádný čas do jiného prostoru. Pokud přijmeme, že když se podíváme zblízka na kterýkoliv předmět, zjistíme, že se i na seberovnějším povrchu nacházejí trhliny a nerovnosti. Stejně to údajně platí i o času. Čím více budeme přibližovat pohled na jednotlivé částice, objevíme, že i čas má mikrotrhliny, kterých by se dalo využít k cestování v prostoru. Jsou ale tak malé, že pro člověka jsou nepoužitelné. Když tedy získáme zdroj energie a ohneme prostor, abychom mohli vytvořit červí díru do jiného prostoru, musí nám zákonitě vzniknout, že ústí díry bude tím větší, čím dál chceme cestovat. Je tedy možné, že díra o velikost planety nás přenese pouze o pár metrů.
Pokud vezmeme v úvahu teorii Hawkingova záření, to znamená, že černé díry emitují tepelné záření, tudí se zmenšují, až nakonec zaniknou a vypaří se (přičemž doba je úměrná velikosti černé díry). Pokud se tedy černé díry vypařují, musí dojít do stádia, kdy se sníží hmotnost černé díry natolik, že přestane stlačovat hmotu, ze které je složená, narovnají se vazby v atomech a opět vznikne planeta.
Paralelní vesmíry. Podle jedné teorie v průběhu života uděláme několik milionů rozhodnutí, přičemž každé rozhodnutí rozdělí vesmír do paralelního vesmíru, který plyne dál s jiným rozhodnutím. Vzhledem k tomu, že nejsme na světě sami a děláme i nevědomé rozhodování, musí každou sekundu vzniknout nekonečně mnoho paralelních vesmírů. Pokud by tomu tak ale bylo, museli by o těchto paralelních světech existovat důkazy v podobě nevysvětlitelného chování časoprostoru apod. Z toho plyne, že paralelní vesmíry neexistují, existuje pouze jeden a k rozhodnutím, které uděláme, neexistují živoucí alternativy. Je ale zásadní z čeho děláme rozhodnutí. Většinou je to na základě vjemů, především zrakových. Nicméně ty se mohou lišit a jsou neopakovatelné. Jednoduchý příklad… existují částice, u kterých nemůžeme určit jejich polohu, protože samotné pozorování zkreslí výsledek. Tyto částice se tedy nachází v daném prostoru s pravděpodobností 1 a v určitém místě prostoru s pravděpodobností řádově menší. Pokud tedy chceme na základě toho, kde se částice nachází udělat rozhodnutí, jestli jít večer do hospody, je jasné, že v prvním případě pozorování se třeba částice nachází v levé části vyhrazeného prostoru, tudíž do hospody půjdu. Když by se mi náhodou podařilo se přenést v čase a opakovat experiment, je možné, že se nyní na základě pozorování bude částice nacházet v pravé části prostoru, tudíž do hospody nepůjdu. Takto by to mohlo působit i na makro úrovni. To znamená, že například vnímáme barvu člověka nějak, a podle toho určíme, jestli se nám líbí. Když se přeneseme v čase zpátky a znovu se podíváme na člověka, může díky jiné konstelaci částic, jejichž poloha je pouhá pravděpodobnost, nabýt dojmu, že má člověk jinou barvu, která nás zrovna nepřitahuje. Jinými slovy, pokud bychom dokázali vrátit svět do období dinosaurů, nijak neměnili podmínky, či jakkoliv vstupovali do experimentu, je pravděpodobné, že za pár miliónů let bude svět vypadat úplně jinak, že možná vůbec nevznikne lidský druh. A to jenom na základě mikrorozhodnutí, které v průběhu doby nastaly. Návrat v čase nezaručí stejný výsledek.
Zajímavá myšlenka někoho jiného. Vezmeme-li v úvahu, že vesmír je nekonečný, obsahuje nekonečně mnoho hvězd a planet, tudíž musí existovat nekonečně mnoho světů, které jsou úplně stejné, jako ty naše, a pohybují se tam stejní lidé, kteří vypadají úplně stejně jako my a dělají to samé. S tím přece nelze nesouhlasit.
Pokud přijmeme teorii velkého třesku a toho, že na začátku bylo hodně hmoty na jednom místě, který se rozletěl a začal tvořit vesmír, musíme uznat, že se tato rychlost rozšiřování bude zmenšovat, protože částice (ať chtějí nebo ne) budou přitahovány do gravitačního středu vesmíru. Tato síla sice bude menší, čím bude částice vzdálenější, nicméně žádné jiné síly na částici nepůsobí, takže časem se musí vesmír zastavit a opět se začít smršťovat. Pokud ovšem nebyla hmota před velkým třeskem v rotaci, tudíž by i vystřelené částice rotovali, tedy celý vesmír. Odstředivá síla by tak mohla zvítězit a po překonání určité hranice by se mohl rozšiřování vesmíru naopak zrychlovat. Další možností je, že mimo hranice vesmíru jsou další vesmíry, které působí i na náš vesmír a částice v něm, tudíž mohou překonávat gravitační hmotnost našeho vesmíru, pokud jsou okolní vesmíry větší. Pak by mohly též částice zrychlovat. Poslední možnost, která mě napadá je, že za hranicí vesmíru se nalézá prostor, který nasává částice z našeho vesmíru a síla tohoto nasávání překonává gravitační sílu středu vesmíru. Příklad: když nalijeme na vatu trochu vody, a potom vatu otočíme, stejně se nasákne i ve vertikálním směru, tudíž částice vody překonají gravitaci.
Gravitace sama o sobě je pro vědce záhadou. Vědci jí pořádně nedokáží vysvětlit, proto vznikají takové teorie, jako je teorie strun. Jak jinak by mohl jeden objekt působit na druhý, kdyby nebyly nějak propojené, nějakou neviditelnou strunou, která se smršťuje. Neúspěšní jsou zatím i při hledání jedné teorie, která by vysvětlovala a spojovala všechny síly ve vesmíru, gravitační, elektromagnetickou, magnetickou. Když se na to ale dívám z jiného úhlu. Omezeně vnímáme prostor jako trojrozměrný, proto nevidíme souvislost mezi dvěma předměty v prostoru. Už Einstein ale ve své obecné teorii relativity dokázal, že existuje časoprostor, který zakřivuje hmotnost tělesa. Známe to z těch různých výjevů, jako že čím více se bude člověk přibližovat černé díře, tím bude nataženější, jako by ho někdo dával na skřipec. Co když je vlastně gravitace schopnost částic rozpoznat zakřivení časoprostoru a reagovat na něj (snažit se časoprostor narovnávat). Toto narovnávání (reakce na akci zakřivení časoprostoru) pak vyvolává pohyb, neboli gravitační zrychlení. Možná takto reagují všechny částice, možná jen některé. Řekněme, že na časoprostor reaguje proton. Když ho budeme stlačovat, pravděpodobně bude vzdorovat, stejně tak, když se ho budeme snažit natáhnout. Proton bude v prostoru vypadat jako dokonalá koule, ale v časoprostoru bude vypadat roztaženě podle toho, jak blízko černé díry proton bude. Normálně měří proton 0,84 femtometrů, ale ve vzdálenosti X od černé díry bude třeba měřit 0,85 femtometrů časoprostorové délky. Nyní dojde k tomu, že proton reaguje na to, že má jinou velikost v časoprostoru a pokusí se narovnat stejnou silou, jako kdybychom ho natahovali v normálním prostoru. Na okraj, který je blíže hmotnému předmětu, bude působit síla ke středu protonu, na druhý okraj, který zůstal v časoprostoru na stejném místě, jako v prostoru, bude též smršťován ke středu protonu. Bližší i vzdálenější okraj protonu budou posunuty v prostoru oproti původní pozici o 0,005 femtometrů za určitý čas, takže dokážeme lehce určit i zrychlení, pokud známe počáteční rychlost. Je otázka, které částice na časoprostor nereagují a které se ho naopak snaží narovnávat. Pokud přijmeme tuto teorii, můžeme jí aplikovat i na atom jako celek a vysvětlit, proč jsou elektrony přitahovány k protonům. Zde může působit vlastnost těchto částic reagovat na změny v jiném druhu prostoru, který samy generují. Můžeme ho nazvat elektroprostor, který je lidskému oku nepostřehnutelný, ale snaha o jeho narovnání do prostoru normálního vyvolá pohyb. Tuto teorii budu nazývat teorií prostorů.
Další teorie, která mě ohledně gravitace napadá, zní následovně. Představme si, že má atom složený z jednoho protonu a jednoho elektronu, který kolem něj obíhá. Protože mají odlišné náboje, tak se přitahují, vše je v rovnováze. Nyní k tomu přidáme obecnou teorii relativity. Víme, že čas plyne pro každého stejně, ať je kdekoliv. Pro pozorovatele však bude plynout čas jinak. Pokud letíme do černé díry, tak letíme, přibližujeme se, až do ní vletíme a umřeme. Pro pozorovatele z venku to ale bude vypadat, že letíme čím dál pomaleji a v kosmické lodi se ke konci přestáváme pohybovat úplně. Proč tento poznatek neaplikovat i na atom. Ten, když obíhá okolo jádra určitou rychlostí. Tato rychlost se ale bude zdát jiná pozorovateli na protonu. Když bude elektron dál od černé díry, bude se pozorovateli zdát, že letí rychleji, na opačné straně, že pomaleji. Může za to zakřivení časoprostoru. Pokud se tedy zdá člověku, že letí elektron rychleji, znamená to, že na vzdálenější straně stráví méně času, než na straně blíže hmotnému předmětu. To tedy znamená, že musí delší dobu působit na proton (přitahovat ho) v momentě, kdy je elektron na oné straně hmotného předmětu. Pokud se pohyb elektronu v elektronovém obalu vyjadřuje pravděpodobností, pak můžeme říci, že je s větší pravděpodobností umístěn na straně hmotného předmětu, pokud k pozorování přidáme rozměr času. Z toho důvodu se i náš proton musí začít pohybovat směrem k hmotnému předmětu, jednoduše proto, že ho táhne náš elektron.
Předcházející teorie by šla aplikovat i na obíhající planety, přičemž její zneplatnění by znamenalo zneplatnění několika vzorců ohledně gravitace, přesněji to, že vypočtená gravitační síla tělesa A na těleso B plus vypočtená gravitační síla tělesa C na těleso B se nerovná síle působící na bod B. Pokud by naopak teorie platila, znamenalo by to, že pouhá přítomnost měsíce může za milióny let navést zemi do slunce. Opět musíme přijmout teorii, že je možné cestování v čase do budoucnosti "zrychlením" okolního času. To získáme buď, že se budeme pohybovat po kružnici rychlostí blízké rychlosti světla, nebo, že se dostaneme do blízkosti singularity a v této blízkosti strávíme nějaký čas. Na Zemi mezitím proudí čas rychleji, proto, když se od singularity vrátíme, budou lidé na Zemi starší, možná už dávno mrtví. Nyní si představme, že země obíhá okolo singularity v určité vzdálenosti. Okolo země obíhá měsíc v takové vzdálenosti, že jenom těsně míjí singularitu, ale takovou rychlostí, že ho singularita nepohltí. Když bude měsíc na opačné straně Země, lidé z měsíce budou pozorovat pomalé lidi, jejichž hodinky se budou zpožďovat oproti lidem na měsíci. Naopak, pokud se měsíc dostane k singularitě, budou lidé na měsíci "cestovat časem". Lidé na Zemi se jim budou zdát zrychlení a hodinky na zemi se budou předcházet. Pokud má člověk na měsíci pocit, že Zemi oběhl rovnoměrně v čase, musí mít lidé na Zemi pocit, že měsíc obíhal rychleji na odvrácené straně, a naopak se téměř zastavil na přivrácené straně singularity. Lidé na měsíci si vypočítají gravitační sílu, kterou na sebe země a měsíc působí. Protože mají k dispozici pouze svoje hodinky a výpočty síly provádějí pravidelně, zjišťují, že průměrná síla v jejich čase, kdy jsou na odvrácené straně, se rovná průměrné síle po dobu, co jsou na přivrácené straně. Naopak lidé na Zemi to vnímají jinak. Přitažlivá síla měsíce musela na odvrácené straně působit kratší dobu, než když byl měsíc na přivrácené straně. To znamená, že měsíc u singularity přitahuje zemi po delší dobu, tudíž zde působí extra síla navíc (normální síla ale delší dobu), která by nepůsobila, kdyby měsíc nebyl u singularity. Znamená to tedy taky, že když máme planetu obíhající okolo slunce, a k této planetě přidáme měsíc, tak se její trajektorie musí začít měnit. Předpokládejme nyní, že tento jev ve vesmíru neprobíhá, že na Zemi nepůsobí dodatečná síla způsobená delším působením síly měsíce. V ten moment by to znamenalo, že síla, kterou působí měsíc na zemi, když je měsíc u singularity, je menší, než síla, když je na odvrácené straně. V tom případě vzorec Gm1m2/r^2 musí mít trhliny. Buď není gravitační konstanta G konstantou a mění se v závislosti na blízkosti jiných hmotných předmětů, nebo poloměr r nevyjadřuje vzdálenost délky v prostoru, ale délky v časoprostoru. Další možností je, že ono delší působení síly měsíce u singularity je vlastně přenesení vlastností časoprostoru na měsíc, jinými slovy (gravitační síla singularity + gravitační síla měsíce)*čas = gravitační síla měsíce * prodloužení času díky blízkosti singularity. To znamená, že jsme byly schopni udělat vztah gravitační síly singularity a změnami v časoprostoru díky singularitě. Tím pádem bychom dokázali vyjádřit i gravitační sílu měsíce jeho změnou časoprostoru, a tedy k výpočtu celkové síly pusobící na těleso jinými tělesy za použití jiných veličin, než jsou hmotnosti, konstanta a poloměr.
K uvedené teorii o odstavec výše jsem zapomněl na vliv singularity na rychlost měsíce. Vezmeme-li to naopak z pohledu člověka na měsíci, tak když se měsíc přehoupne na přivrácenou stranu a bude blíž k singularitě, bude zároveň stoupat jeho rychlost více a více. Z pohledu člověka na měsíci bude tedy měsíc na straně přivrácené k singularitě kratší dobu, a tudíž na něj bude působit kratší čas, tedy opačný efekt, než teorie výše. Sakra, proč musí být vesmír tak složitý. Koneckonců i z pohledu člověka na zemi by měl měsícu udělat kratší půlkolečko, když ho bude singularita čím dál tím víc zrychlovat, když se měsíc blíží směrem k ní. Gravitační vliv singularity na měsíc tedy bude způsobovat, že i pro člověka na zemi bude měsíc na odvrácené straně delší dobu, tudíž bude působit síla měsíce na zemi delší dobu směrem od sinularity. Možná, že k odstavci před tím to vypadá, že nula od nuly pojde, ale skutečný průlom by byl, kdyby se výpočty přišlo, že zde bude rozdíl a že přidáním rotujícího měsíce se skutečně (byť nepatrně) změní výsledná trajektorie země, právě působením dilatací časů. Uděláme to tedy jinak, dáme hodinky člověku na měsíci a druhé člověku na zemi. Budemě měřit dobu pohybu po přivrácené straně a dobu pohybu po odvrácené. Rovnají se hodinky, které změřily pohyb po přivrácené straně, hodinkám na měsíci, které měřily stejný pohyb. Hodinky na měsíci musejí ukazovat méně, protože se pohybovaly vyšší rychlostí než země, a zároveň se dostaly do blízkosti singularity. Z toho plyne, že působící gravitační síla je jiná, když předmět stojí a jiná, když se pohybuje nebo je v blízkosti singularity. Na odvrácené straně budou působit dva efekty. Hodinky na měsíci půjdou pomaleji, protože letíme nějakou rychlostí, ale zase rychleji, protože jsem dál od singularity. Výsledný efekt může být jakýkoliv, ale pouze v určitých kombinacích počáteční vzdálenosti od singularity a rychlosti, kdy se měsíc přehoupne na odvrácenou stranu, se budou hodinky na zemi a na měsíci shodovat. O tom, že se budou hodinky rozcházet důkaz máme. Hodiny na satelitech GPS se pravidelně rozcházejí oproti pozemským. Zde za to může rychlost, jakou satelity obíhají zemi. Jentak mimochodem, doufám, že si vědci uvědomují, že hodinky na satelitech GPS budou ukazovat rozdílný čas, pokud budou satelity rotovat směrem k a od hmotnostnímu středu vesmíru nebo kolmo na něj. Když se ale vrátím k tomu, že se hodinky člověka na našem měsíci neshodují s hodinkami člověka na zemi, musíme sílu vyjádřit v jiných jednotkách než Newton neboli kg*m*s^-2, protože čas je relativní na rychlosti a blízkosti singularity. Shrnutí: pokud tedy celková doba působení síly měsíce na zemi a celková doba působení síly země na měsíc nejsou shodné, potom v pohybu země musí vzniknout další pohyb, který je rozdílem celkového pohybu a pohybu vyvolaného singularitou a měsícem, anebo... na sebe působí oba jinými silami. První možnost je revoluční, druhá ještě více. Znamenala by, že čím více se blížím rychlosti světla, tím méně na mě ostatní síly působí, až nakonec působit přestanou. Tak mi tedy vysvětlete, proč světlo hmotné předměty vychylují. Nebo to je naopak, že předměty letící rychlostí světla nepůsobí žádnou silou na okolí. Začínam z toho být zmatený. Může to někdo vypočítat, abychom se dobrali pravdě?
Gravitace tedy není něco nevysvětlitelného a nemusíme k jejímu vysvětlení používat konstrukty jako vliv "gravitonů" nebo teorie strun. Gravitační pohyb tělesa je vyprovokován změnami plynutí času, přičemž pohyb má za cíl toto plynutí zastavit. Nácházíme-li se daleko od singularity, čas pro nás plyne relativně normálně. Přeneseme-li se blíže k singularitě, rozhodně se nám jeví, že čas na původní planetě plyne jako ve zrychleném filmu. Pohyb tělesa tedy bude ve směru singularity, ve směru, kde se čas zpomaluje, protože to je přece plán. Hmota se potřebuje dostat do stavu, kdy čas zastaví. Bude to na konci vesmíru v jednom bodě. Veškerá hmota na jedné straně, na druhé straně čas, který trvalo veškeré hmotě se do bodu dostat. Dvě strany téže mince. Čas je tedy negativní vyjádření hmoty. Proč? Pokud vzniknul vesmír z ničeho, musí tedy součet vesmíru být rovný nule. Vznikla-li při velkém třesku hmota rozptýlená do prostoru, je čas, který vzniknul protiváha. Musel vzniknout, aby byl vesmír v rovnováze. Čas je totiž potřeba k tomu, aby se sezbírala veškerá hmota a dala se opět do jednoho bodu. Taková odbočka... pokud vznikl vesmír z ničeho, pak způsob velkého třesku určuje, jaké fyzikální veličiny v něm budou platit a jaké částice vzniknou. S pravděpodobností hraničící jistotě existují i jiné vesmíry, jejichž vznik není tak složitý. Vznikají a zanikají v prostoru, kde nic není. Nemyslím si ale, že by nutně museli fungovat na stejném principu, jako ten náš. Čas by tam třeba vůbec nebyl, jenom homota a antihmota, které by se zase hned dali dohramady, vesmír by zanikl, a čekali jiný druh velkého třesku, který vesmíru propůjčí jiné vlastnosti, třeba jako má ten náš. Z toho důvodu je i představitelné, že by docházelo k prolínání vesmírů. Naše vnímání je omezeno pouze na hmotu, prostor a čas, ale to, co existuje v jiných vesmírech si ani nedokážeme představit. Ale vraťme se ke gravitaci. Ta tedy není ničím jiným než snahou hmoty negovat samu sebe, a k tomu, aby se vynegovala, se potřebuje někam přesmístit, a potřebuje k tomu přemístění i čas. Až se na konci vesmíru dostane veškerá hmota do jednoho bodu, čas se zastaví, veškerá hmota bude znegována, žádný prostor taky nebude, a vše bude připraveno k novému velkému třesku. Čím více se při novém třesku vygeneruje hmoty, tím více se vygeneruje času potřebnému k tomu, aby se hmota sezbírala nazpět. Známe-li přesné množství hmoty ve vesmíru, tak pokud se náš vesmír neprolne s jiným a pokud budeme znát vzoreček závislosti hmotny na čase, pak lehce vypočítáme dobu trvání vesmíru. Hodinky člověka, který se veze na posledním atomu z vesmíru budou ukazovat právě tento čas v momentě zániku, pokud byly vyrobeny v momentě velkého třesku. Ono tedy spíš to funguje tak, že ke každé částici, která vznikla a byla vymrštěna do prostoru, byly vyrobeny hodinky, a součet časů všech hodinek, když se dostanou zpátky do prvobodu, bude roven hmotě. Černé díry jsou body ve vesmíru, kde se vesmír blíží rovnovážné nule. Zde mám dvě teorie, na které by mohla věda umět odpovědět. Černá díra obsahuje enormní množství množství hmoty, nicméně nikoliv celého vesmíru, proto je možné, že uvnitř černé díry plyne ač velmi pomalu, přesto čas. Nebo tvoří černé díry lokální rovnováhy, kde neplyne čas, a až poslední částice vesmíru spadne do jedné z čených děr, vesmír tím zanikne. Je totiž možné, že černé díry sbírají hmotu, a když se "nažerou" tak, že se čas v nich zastaví a budou v rovnováze, tak buď zaniknou, nebo explodují, vyvrhnou obsah (část, celý, mohou i více) a dají mu takový čas, aby se mohl vrátit zpět.
Budu pokračovat ve výkladu, přitom částečně popřu sebe, abych se dostal ještě k přesnější teorii vesmíru. Přenesme se mimo vesmír… čistě teoreticky bychom neměli vidět nic. Vesmír totiž musel vzniknout z ničeho, protože kdyby tam něco bylo, musel by to tam někdo dát. Takže se díváme na nic. Teď si to nic vyjádříme matematicky. Díváme se na trojrozměrný prostor tvořený maticí ze samých nul. Součet těchto nul je nula, takže nic. Nyní se podíváme z blízka na vesmír, který je tvořený pouze hmotou a antihmotou. V takovém vesmíru neplyne čas, protože by tam byl jako prvek navíc, který by do našeho vesmíru vnášel nerovnováhu. Součet hmoty a antihmoty je 0, takže když se na tento vesmír podíváme zvenčí, vidíme nic. Nyní se podíváme do našeho vesmíru. Ten je tvořen na jedné straně hmotoprostorem, na straně druhé časem jakožto negativním vyjádřením hmotoprostoru. Hmotoprostor – čas = 0. Na začátku byla hmota na jednom místě, čas byl 0. V čase 10 sekund byla hmota už nějak rozptýlená v prostoru. My ale víme, že do tohoto prostoru se nemohla hmota dostat, kdyby neexistoval čas. Když totiž od hmotoprostoru v čase 10 odečtu oněch 10, dostanu se opět do počátečního stavu. Zjednodušeně řečeno hmotoprostor v čase 0 se rovná hmotoprotoru v čase 10 – 10 a to se rovná hmotoprotoru v čase X mínus X, protože všechny tyhle rovnice se výsledně rovnají 0. Jsme nyní v našem vesmíru 14 miliard let po jeho vzniku, jak vědci vypočítali. Teďka si představte dva lidi, oba na opačných stranách hranice vesmíru, kteří se v jednom okamžiku rozhodnou, že z vesmíru vystoupí ven. Bude to znít záhadně, ale velmi logicky, oni jsou totiž na stejném místě. Na místo, kde se koukali do vesmíru, najednou vůbec nic není. Dívají se na rovnovážný stav, tedy matematicky na nulu. K jejich překvapení se objeví na stejném místě v ten samý čas, kdy opustili vesmír i další lidé, kteří se rozhodli opustit vesmír o miliardu let později. Čas je totiž něco, co mimo vesmír není, tudíž mimo vesmír neuplynulo vůbec nic, žádný čas tam nikdy ani neplynul, protože kdyby plynul, musel by být vyvážený něčím jiným, aby součet byl roven ničemu. Jakmile opustíme vesmír, nemůžeme okolo něj dát skleněnou kouli a pozorovat ho, protože bychom viděli najednou všechny fáze našeho vesmíru ve všech časech, nehledě na to, že zpátky do vesmíru už prostě nemůžeme vstoupit. Když jsou všichni lidé, co v různých časech na různých místech vystoupili z vesmíru na jednom místě v jednom okamžik, jak by tedy mohli vstoupit všichni zpět a objevit se opět zpátky ve své časové době? To prostě nelze. Náš vesmír je sice prostorný, ale jenom proto, že prostor vnímáme. Vnímáme i čas, vnímáme i hmotu. Všechny tyto veličiny ale mimo náš vesmír nejsou, proto když vystoupíme z vesmíru, jsme na úplně stejném místě ve stejnou dobu. Škoda, že si ani nemůžeme popovídat s kolegy, neplyne totiž čas, tudíž nestihneme udělat žádný pohyb pusou, abychom vyloudili ze sebe zvuk. Ba co víc, pravděpodobně jsme se v ten okamžik, co jsme vystoupili z vesmíru rozpadli, a hmota, ze které jsme byli stvořeni, se smrskla na velikost 0. Ze stejných důvodů se nemůže náš vesmír jakkoliv protnout s jiným vesmírem. Nemůžou totiž na sebe nikterak působit. Pokud je vedle vesmír tvořený z hmoty a antihmoty, tak v jeden okamžik vesmír vznikne, a úplně ve stejném okamžiku zanikne, protože tam neplyne žádný čas, musí to být ve stejný okamžik. Protože tam není žádný čas, nemůže ani tento vesmír působit na náš nějakou gravitací. Gravitace totiž v onom vesmíru nefunguje, protože gravitace je jenom jiným vyjádřením času. Gravitační síla v nekonečném čase totiž dá veškerou hmotu na jednom místě. Ve vedlejším vesmíru hmoty a antihmoty není pro gravitaci místo, není tam totiž místo ani pro prostor, tak z čeho usuzujeme, že když tam není gravitace, že by onen vesmír, jehož součet je 0 mohl nějakou gravitací působit na náš vesmír? To je přece nesmyl.
Einstein a jeho následovníci by na toto zcela jistě také přišli, kdyby na počátku Einstein neudělal zásadní rozhodnutí, které posunulo vědu, ale zároveň jí zbrzdilo. Tím rozhodnutím bylo zaměření se na časoprostor, a na to, jak ho hmota ohýbá, aby vysvětlil gravitaci, dilatace času apod. Byl tak fascinován svým objevem, že umístil prostor na špatnou stranu rovnice. Ten totiž patří ke hmotě a společně tvoří zcela neoddělitelný hmotoprostor. Hmota je totiž relativní. Vyjadřujeme jí jakousi hmotností v kilogramech. Když umístíme sebe na váhu na zemi, budeme vážit v průměru 80 kg. Když se ale postavíme na váhu v singularitě, budeme vážit strašně moc, limitně to bude váha blížící se nekonečnu čím blíže budeme. Když ale vážíme více, znamená to, že jsme tvořeni z více hmoty? To asi ne. Pokud hmotný předmět ohýbá časoprostor, musí ten samý předmět u singularity ohýbat časoprostor ještě více, protože je hmotnější (byl by to paradox, který jsem už popsal o pár odstavců výše trochu jinak). Není to hmota, která ohýbá časoprostor, ale hmotoprostor, který ohýbá čas a jeho plynutí. Tuto hmotu asi nemůžeme vyjádřit v kilogramech, protože ty jsou relativní, kde se v prostoru nacházíme. Ani čas nemůžeme vyjádřit v sekundách, ten je také relativní. Dokážeme ale určit čas, jestli je zastavil nebo jestli plyne. Řekněme, že neplynoucímu času dáme hodnotu 0, plně plynoucímu 1 (čas plynoucí na hranici vesmíru, protože jinde plynout rychleji asi nemůže). Stejně tak je to z hmotou. Nejmenší hmotnost máme na hranici, kde na nás působí síla limitně se blížící 0. Chtělo by to alespoň hmotu vyjádřit absolutně, například počtem částic.
K mému vysvětlení vesmíru antihmotu nepotřebujeme, ačkoliv její existenci nevylučuji. Ke každému prvku, ať je sebebizardnější, ze kterého se může libovolný vesmír skládat, musí mít nějakou protičástici, případně protičástice. Ke hmotě samotné to kromě času může být i antihmota. Když přijmeme teorii, že celkový součet vesmíru musí být roven nule, nepotřebujeme teorii strun, aby nám řekla, že mohou existovat jiné vesmíry s jinými prvky, jejichž součet ale musí být rovný nule. Nepotřebujeme teorii strun k vysvětlení gravitace. Nepotřebujeme gravitony, které nikdo nikdy neviděl k vysvětlení gravitace, ačkoliv gravitony, které naráží do předmětu, aby s ním pohnuly směrem k jinému předmětu, ačkoliv gravitony mohou sloužit jako zástupce pro jiné vyjádření času. Ačkoliv to zní divně, ke vzniku vesmíru nepotřebujeme ani velký třesk, ačkoliv nelze vyloučit, že proběhl. Na otázku jak jinak mohly být častice rozmetány po našem vesmíru je jednoduchá odpověď, protože jim to trvalo určitý čas, a zároveň jsme to pouze a jenom my, kdo vnímáme, že jsou částice rozesety po vesmíru, protože jsme sami součástí hmoty, vnímáme jí, vnímáme i tak i čas a prostor.
Z mé teorie plynou i další nepříliš lichotivé závěry, a to je ohýbání prostoru, abychom se ve stejný čas přenesli z jednoho místa na druhé. Z mého pohledu toto možné není. Když přemístíme hmotu jinam a čas se nezmění, narušili jsme rovnováhu a součet vesmíru není rovný nule. Museli bychom tedy přijít na něco, čím tento součet vynulovat. Zatím jsem v mé teorii schválně opomíjel energii. Nevím totiž, jestli je potřeba vysvětlení vesmíru. To se možná zjistí později, až budou provedeny patřičné výpočty. Ohledně Hawkingova záření, které říká, že černé díry vlastně nejsou černé, že emitují záření, tudíž se jejich hmotnost snižuje, až nakonec zmizí v masivní explozi. Má teorie je s tímto slučitelná. My dokážeme zjistit, že se někde černá díra nachází a víme i jak velká je. Pokud má totiž velikost, musí to nutně znamenat, že v ní plyne čas. Ač nepatrně přesto plyne. Z toho důvodu je možné, aby částice tuto singularitu opustily. My nevíme, jaké děje v černé díře probíhají, možná komprese hmoty na tak malém prostoru způsobí, že se částice neustále pohybují ve změti, až se třeba jedna částice touto interakcí zrychlí na rychlost světla, aby mohla opustit onu singularitu. Pravděpodobnost tomuto nahrává. I kdyby byla jen mizivá, pokud uznáme, že se černá díra skládá z nespočítatelně částic a je na určitém prostoru, potom počítatelně částic do sebe naráží tak, až se urychlí na rychlost světla a černou díru opustí. Čas k tomu rozhodně mají, když k tomu mají i prostor. Poslední, čím bych se zabýval je, jestli je světlo částice nebo vlna. Podle mé teorie je světlo částic, přičemž její rychlost jí propůjčuje vlastnosti, které zaznamenáváme, že světlo není jen částice. Vysvětlím… Světlo se pohybuje rychlostí světla, která je absolutní a nelze překročit. Einsteinova teorie říká, že kdybychom letěli na paprsku světla, pak by se pro nás čas zastavil. Když se zastaví čas měla by probíhat adekvátní reakce ve hmotoprostoru. Buď zmizí hmota nebo prostor, respektive oboje. Částice se smrskne na nulovou velikost. Nezabírá vůbec žádný prostor, takže pro pozorovatele z venku neexistuje, není schopen jí vidět a částice by ani neměla jakkoliv působit na okolní svět. Jenže ona působí, jak víme z pokusů. Vysvětlení může být dvojí. Co my pozorujeme jako částice jsou ve skutečnosti odpadky, které letí pomaleji, než rychlost světla, proto nabývají prostoru a tudíž je pozorujeme jako částice. Další vysvětlení může být, že při rychlosti světla částice pulzuje, střídavě se mění její rychlost a zhmotňuje se a hned zaniká v nulovém prostoru. Oboje znamená, že rychlost světla je pozorovatelná a změřitelná. Kdybychom byli my schopni v nějaké vesmírně lodi dosáhnout rychlosti světla, pravděpodobně bychom se zmenšovali. Alespoň naše atomy v těle, až by nakonec měli nulový rozměr v momentě, kdybychom dosáhli rychlosti světla a čas se pro nás zástavil. My sami bychom to asi nepozorovali, veškerá technika měrící velikost, by se zmenšovala s námi, ale při pozorování zvenčí bychom se dosažení rychlosti světla zmizeli.
Pokusím se ještě o konstrukt, který by mohl vysvětlit, proč okolo černých děr plyne čas pomaleji, což se dá aplikovat na jakoukoliv hmotu. Pokusím se spojit rychlost s hmotou. Podle teorie Einsteina když letíme rychle, zpomaluje se nám čas. V ten moment by měla okolní hmota v prostoru tuto změnu plynutí času zaregistrovat a vydat se v pohybu směrem k nám. Náš pomalu plynoucí čas jí totiž moc chutná. Pokud si matně vzpomínám z hodin fyziky, učili jsme se, že čím rychleji letím, zvyšuje se moje hmotnost, až se blíží nekonečnu, čím blíže jsem rychlosti světla. Pokud je tomu tak, musím přitahovat silněji okolní předměty. Je to tedy zcela v souladu s mou teorií. Znamenalo by to ale jednu věc. My víme, že když necháme spadnout jablko, tak je přitahováno k zemi, ale zároveň je země nepatrně přitahována k jablku. Kdybychom vzali jablko, a začali s ním mávat ohromnou rychlostí, mělo by stejné jablko přitahovat zemi více. Jak je to ale možné, vždyť je to pořád to samé jablko, které obsahuje stejně atomů. Jak to, že najednou emitují více „gravitační síly“? No jasně, protože se změnila hmotnost, ale proč se k čertu změnila hmotnost. Protože se změnila rychlost jablka. Protože se změnila rychlost jablka, změnilo se na jablku plynutí času, a protože se změnilo plynutí času, jeví se nám jablko hmotnější. Smrtící kolečko, ze kterého není jasné, co je vlastně příčinou a co následkem. Nikdo nedokáže spojit změnu plynutí času, když se začneme pohybovat, a změnu plynutí času, když se nacházíme u velmi hmotného předmětu. Jak to, že rychlost ovlivňuje čas stejně jako hmotnost. Možná proto, že rychlost ve skutečnosti hmotnost je. Pokud hmotoprostor se rovná čas, musí se i rychlost rovnat hmotnosti, protože jsme jenom prostor přesunuli na druhou stranu rovnice, ale výsledek musí být stejný. Hmotnost je funkcí počtu částic a rychlosti. Znamená to tedy, že při vzniku černé díry, kde je hmota rozprostřená na malém prostoru, existují nerovnoměrně plynoucí čas, který vyvolává v částicích pohyb, až se tyto částice urychlují natolik, že ještě více snižují plynutí času, čímž je hmota neustále komprimována na menší a menší prostor, až nastane rovnováha mezi plynutím času a velikostí černé díry. Gravitační síla je podle nás vyvolána hmotností, ale ona je ve skutečnosti vyvolána rychlostí částic. Částice se nám jeví hmotnější a neprávem jim přisuzujeme, že kvůli tomu působí větší gravitační silou. Částice působí větší gravitační silou, protože se pohybují rychleji a rychleji, až nastane rovnováha. Pokud je součet rychlostí částic konstantní a bude konstantní i velikost černé díry. Škoda, že nevidíme do vnitřku černé díry, ale dost dobře možné, že tam probíhají procesy podobné ve hvězdě, že uvnitř vznikají ještě těžší prvky, než ve hvězdách. Pokud existuje Hawkingovo záření a část částic se dostává ven, je opravdu možné, že se černá díra dostane nakonec do nerovnováhy, a obrovský rychlost pohybu částic způsobí explozi. Tyto exploze jsou zcela jistě vzácnější, než exploze hvězdy, ale nikdo neříká, extrémně těžké prvky podle tabulky chemických prvků překypují hojností. Závěr tedy je, že změny plynutí času vytvářejí obrazně podtlak a vcucávají částice. Čím rychleji se pohybují, tím více snižují plynutí času a my si myslíme, že jsou hmotnější. Pokud jsem říkal, že prapočátek vesmíru byl hmota na nulovém prostoru s nulovým plynutím času, pak všechny částice urychlené na rychlost světla jsou evidentně ekvivalentem počátku vesmíru i konce vesmíru.
Z našeho lidského pohledu to vypadá, že zastavené všechny částice jsou vlastně ideální stav, ale opak je nejspíš pravdou, tento stav je velmi nestabilní. Stabilní pro částici je se pohybovat rychlostí světla, a tím, že jí někdo zpomalil, narušil její rovnováhu. Částice se zhmotnila, čímž se začalo plynutí času. Čas je potřeba k tomu, aby se částice dostala opět do rovnovážného stavu. Čím pomalejší částice je, tím rychleji plyne čas. V tomhle vesmíru my žijeme, ve vesmíru pomalých částic, proto vnímáme veškeré vlastnosti s tím spojené, jako je plynutí času. Co ale tyto částice zpomalilo? Velký třesk? Možná, ale ten mohl být sám vyprovokován zpomalením částic. Teoreticky by měla spojnice mezi bodem rychlost 0, plynutí času maximální (1) a bodem rychlost světla a plynutí času žádné. My sami na zemi se můžeme nacházet v zóně plynutí času klidně 0,1, když vezmeme v úvahu, že musíme sečíst všechny rychlosti, od pohybu částic po pohyb země okolo slunce, naší sluneční soustavy, galaxie atd. Jakákoliv raketa vystřelená ze země by se nám sice zdála strašně rychlá, ale ve skutečnosti by se vůči celému vesmíru pohybovala jen nepatrně rychleji, než my, tudíž zpomalení času na ní vůči nám by bylo sotva postřehnutelné.
V mé teorii je hodně k dopracování, především vypracování matematických rovnic, který vesmír popíší. Též mi nedochází veškeré souvislosti, na to je vesmír příliš komplikovaný. Proto je více než možné, že většina mých závěrů je chybná, což ale neznamená, že je chybná celá teorie. Snad se brzo dá nějaký fyzik do práce.
Doplnění 27.10.2015. Vyjádření ohledně času před velkým třeskem i k samotnému velkému třesku. Když dělali na zemi pokusy s atomovými hodinami, zjistili, že když mají dva stejné hodinové stroje vedle sebe, plyne čas shodně, když však jedny umístí 30 cm nad druhé, to znamená dál od zemského středu, plynutí času se bude lišit. Čím blíže hmotnému středu, tím pomaleji čas poplyne. Nyní vyměníme Zemi za hmotnější planetu. Čas na ní bude plynout ještě pomaleji. Pokud vyměníme za jeětě hmotnější těleso, třeba černou díru, tak u černé díry jako by se čas zastavil. Zcela to odpovídá teorii relativity. Jenže ve vesmíru nemáme jen jednu černou díru, není zde jedna planeta. Je zde teměř nekonečně hmoty rozprostřené do téměř nekonečného prostoru. Pokud tedy nazačátku byla veškerá hmota na jednom místě, pak toto místo mělo limitně nekonečnou hmotnost, to tedy znamená, že ani čas zde limitně neplynul. Otázkou tedy je, jestli zde opravdu byla nekonečná hmotnost na nulovém prostoru, protože pokud ano, znamená to, že zde neplynul čas, tudíž ani před velkým třeskem neplynul čas. Jenže když neplyne čas, neexistuje ani pohyb, díky kterému by do sebe mohly atomy narážet. Velký třesk by nemohl vzniknout. Pokud ale velký třesk byl, znamená to, že zde musel (alespoň nepatrně) čas plynout, což zároveň znamená, že množství hmoty vymrštěné velkým třeskem je konečné.
Doplnění 27.10.2015. Podle některých teorií, aby byl náš vesmír v rovnováze, existuje ještě k němu další vesmír (zlé dvojče), kde čas plyne obráceným směrem. No jo, jenže jak se mohou tyto dva vesmíry vedle sebe ovlivňovat? Každý si totiž myslí, že čas je něco co funguje naprosto všude, to znamená i mimo náš vesmír i v jiných vesmírech. Přitom čas je pouhá fyzikální veličina, tak z čeho usuzujeme, že když v jiných vesmírech jsou jiné fyzikální veličiny, že tam musí být i čas. Jak můžou udělat z fyzikální veličiny veličinu obecně platnou? Je opravdu hezké, že někdo vymyslel teorii strun, ze které vyplývá, že jiné vesmíry mohou vypadat úplně jinak, a přestože připouštějí, že zde čas nemusí plynout, přesto tvrdošijně trvají na tom, že se naše vesmíry ovlivňují například gravitační silou, ale vůbec nepředpokládají, že mezi vesmírama čas také nemusí plynout. Síla má jednoduchý vzoreček - změna hybnosti / změna času. Kdyby se dva vesmíry ovlivňovali a čas by neplynul (v jednom vesmíru nebo mezi vesmíry), pak by síla, kterou na sebe tyto vesmíry působí nesmyslná, protože nulou nelze dělit. Z toho mi vychází, že je nesmysl i to, aby na sebe vesmíry působily nějakou silo.