Abstract: The consequences of the conference in Munich in September 1938 meant several changes in the structure of the Czechoslovak economy. The new republic had demand for coal, electricity and industrial products manufactured in the territory that had formerly belonged to Czechoslovakia. New needs required changes in the customs policy to prevent impending increase in prices. The liberalization of foreign trade was the only solution, but the paper uncovers that this liberalization was also the main goal of the German Reich, which tried to make out of new Czecho-Slovakia a supplier of raw materials and agricultural products using economic and political force. My work attempts to explain in economic and political terms some of the major decisions made by the Czecho-Slovak government in customs policy. The goal is to reveal what was behind the customs-free trade with former borderland that now belonged to Germany and what was the actual reason for Germany to open its market for some Czecho-Slovak products. A part of the paper deals with the preference system, which meant that the Czecho-Slovak government provided financial benefits (negative customs) for import of agricultural products from the allies in the Little Entente: Romania and Yugoslavia.

Abstrakt: Důsledky konference v Mnichově ze září 1938 znamenaly výraznou změnu pro strukturu československého hospodářství. Nová republika nyní pociťovala nedostatek v zásobování uhlím, elektřinou a průmyslovými výrobky, tedy komoditami vyráběnými na území dříve patřícího Československu. Nové potřeby, respektive poptávka po produktech si vyžádaly změnu celní politiky, protože hrozilo výrazné zvýšení cenové hladiny ve vnitrozemí. Liberalizace zahraničního obchodu byla jediným řešením, nicméně text ukazuje, že liberalizace byla také hlavním cílem Německé říše, snažící se učinit z druhorepublikového Česko-Slovenska surovinový a potravinový přívěsek. Má práce se snaží vysvětlit jak politicky, tak ekonomicky nejdůležitější rozhodnutí česko-slovenské vlády v celních otázkách. Cílem je zjistit pozadí důvodu bezcelní výměny s odtrženým pohraničím a skutečný důvod otevření svého trhu pro některé česko-slovenské výrobky Německem. Část práce se zabývá také preferenčním systémem, který znamenal, že česko-slovenská vláda poskytovala finanční příspěvky (záporné clo) na import zemědělských produktů od svých spojenců v rámci Malé dohody, tedy Rumunska a Jugoslávie.

JEL klasifikace: F31, F51, F53, N01

Klíčová slova: protekcionismus, preferenční systém, Česko-Slovensko, druhá republika, zahraniční ekonomické vztahy, hospodářská politika, celní systém, 1938, 1939

Výsledky Mnichovské konference znamenaly pro československé hospodářství takřka tragédii. Odtržené pohraničí znamenalo ztrátu nejen třetiny obyvatel, ale i 40 % větších průmyslových závodů s téměř 43 % osob zaměstnaných v průmyslové výrobě. Charakter hospodářství se tímto změnil z průmyslově-agrárního na agrárně-průmyslový především i proto, že na odtrženém území se dále nacházela převážná část produkce hnědého a černého uhlí, včetně důležitých elektráren.¹ Udržet v chodu zbylý průmysl tedy bylo více než složité. Z tohoto pohledu je reakce vládních kruhů na změny hospodářství včetně důsledku těchto reakcí nesmírně zajímavá a zaslouží si bližší zkoumání. Druhá republika totiž měla v hospodářské oblasti zcela jiné potřeby, než republika první.

Cílem práce je analyzovat významná hospodářsko-politická rozhodnutí, jejichž přijetí bylo především dáno výsledkem mnichovské konference, která odebrala republice část území a obyvatelstva a narušila strukturu jejího hospodářství. V práci se snažím nalézt odpovědi na otázky typu proč panoval s odtrženým pohraničím bezcelní vztah, když podle různých názorů bylo tehdy potřeba ochránit nově vznikající průmysl, o který Československo v důsledku Mnichova přišlo? Proč Německo souhlasilo s částečnou liberalizací vzájemného obchodu, která za Protektorátu Čechy a Morava nabyla stavu celní unie? Z jakých myšlenek vycházel německý plán vytvořit celní unii ve střední Evropě a proč nebyl tehdy realizován? Jednou z nejdůležitějších otázek však bylo, proč poskytovala česko-slovenská vláda příspěvky státům Malé dohody na dovoz zemědělských produktů, když ostatní státy se naopak snažily o co největší ochranu svého zemědělství, které považovaly za strategické?

Práce vychází především z dobových pramenů, které jsou dávány do konfrontace s moderními názory na protekcionismus. Použity jsou jednak dobové dokumenty uložené v německém Bundesarchiv, jednak dokumenty nacházející se na českém ministerstvu zahraničních věcí. Použity jsou též práce analyzující danou dobu od předních českých historiků.

Práce je rozdělena do pěti částí. V první části je nastíněn zjednodušený vývoj teorií mezinárodního obchodu. Bylo totiž potřeba zmapovat, z jakých ekonomických teorií tehdejší hospodářsko-politická rozhodnutí vycházela. Druhá část se věnuje odůvodnění bezcelního vztahu druhé republiky s pohraničím. V části třetí je rozebírán celní vztah s Německem a důvod jeho částečné liberalizace po Mnichově. Čtvrtá část rozebírá plány Německé říše na vytvoření celní unie ve střední Evropě a jejich případný dopad na česko-slovenské hospodářství. Pátá část se pak zabývá zvláštním jevem, a tím byl preferenční systém, kdy na dovoz určitých výrobků byly poskytovány příspěvky.

I.

Chceme-li vysvětlit některé rysy obchodních vztahů mezi státy před druhou světovou válkou, je třeba podívat se hlouběji do minulosti, a ukázat si, z jakých teoretických základů hospodářské politiky jednotlivých států vycházely.

Měly bychom začít merkantilismem, který se hojně uplatňoval od 16. do 18. století, a jehož „vnějším cílem je [bylo – pozn. aut] rozmnožení zlata v zemi“². Bohatství národa určeného množstvím drahých kovů v zemi šlo zvyšovat buď přímou těžbou drahých kovů, nebo aktivní obchodní bilancí, která by byla vyrovnávána přílivem drahých kovů do země. Aktivní platební bilance se dle merkantilistů mělo dosáhnout omezováním dovozu a podporou vývozu především u zemědělských a řemeslných výrobků. Merkantilisté viděli mezinárodní obchod jako hru s nulovým součtem, to znamená, že se očekávalo, že když jedna země nastavením hospodářské politiky vydělá, druhá musí zákonitě prodělat. Z toho jasně vyplývá, že pokud se nějaký stát pokusil o přerozdělení světového bohatství ve svůj prospěch, musel druhý stát zavést odvetná opatření, které by zajistily, že domácí země nebude ta, co „prodělá“.³

Nicméně už Thomas Mun, jeden z nejvýznamnějších představitelů merkantilismu si uvědomoval jistý rozpor v merkantilistické doktríně. Růst množství drahých kovů v ekonomice vede za jinak nezměněných okolností k růstu cenové hladiny v zemi. Producenti vzhledem k růstu cen vstupů začnou požadovat za své výrobky více peněz a tím ztrácejí konkurenceschopnost v zahraničí a naopak zahraniční výrobci začnou získávat konkurenční výhodu.⁴ Pokud se nezmění směnné relace měn zúčastněných států, potom se samočinně aktivní platební bilance státu začne vyrovnávat s možností jejího převrácení do pasivity. Směnné relace se ale měnit nemohly, protože každá měna měla tehdy svůj obsah pevně vyjádřený ve zlatě nebo stříbře, ať již ve formě mince přímo vyrobené z drahého kovu, nebo v podobě nově vznikajících bankovních peněz, které bylo možné vyměnit za nominální hodnotu kovu na nich napsanou.⁵

V 18. století přišel představitel směru klasické politické ekonomie Adam Smith s teorií absolutních výhod, na kterého navázal David Ricardo s teorií komparativních výhod.⁶ Základní tezí těchto teorií je, že pokud se státy specializují na výrobu výrobků, kterou dokáží vyrobit s nižší pracovní náročností (vyšší produktivitou), a tyto výrobky potom spolu směňují, potom je výsledný produkt a následně blahobyt obou zemí vyšší než bez využití komparativních, případně absolutních výhod. Blahobyt už tedy nebyl vnímaný jako neměnná veličina, kterou lze pouze přerozdělovat „vhodně“ nastavenou protekcionistickou politikou. Naopak celkový blahobyt lze zvyšovat a protekcionismus tomuto zvyšování může pouze bránit. Další představitel klasické politické ekonomie John Stuart Mill pak naznačil, že uvolňování vzájemného obchodu je prospěšné pro obě země, ale ne rovnoměrně, respektive, že jedna země na uvolňování vydělá více, zatímco druhá méně.⁷

Konec 19. století pak byl charakteristický vznikem světové ekonomiky a drastickým nárůstem mezinárodní obchodu, doprovázeného ve většině případů jeho liberalizací. Tento trend přežil první světovou válku a narazil až v momentě, kdy ve Spojených státech amerických vypukla roku 1929 hospodářská krize. Jednotlivé státy hledající příčinu rozšíření krize do jejich vlastní země nalezly jednoho z možného viníků, a tím byl liberalizmus. Spojené státy, ale i jiné země, hledaly recept na překonání krize a východisko z ní „nalezly“ v učení Johna Maynarda Keynese, který jakoby svým ekonomickým myšlením znovu navázal na merkantilismus.⁸ Dle jeho názoru totiž aktivní obchodní bilance může podpořit domácí výrobu a zaměstnanost, což byly v té době nejpalčivější témata tehdejší společnosti. Jeho tvrzení, že „... větší míra národní soběstačnosti a ekonomické izolace mezi zeměmi, než existovala v roce 1914, by mohla spíše přispět k míru, než její opak“⁹ posléze zajistilo, že protekcionismus nabyl na významu nejenom jako prostředek pro překonání krize, ale i jako politický prostředek pro udržení míru, a byl to právě mír, který si většina obyvatelstva v období na konci 30. let přála.

Soudobé hlavní teorie mezinárodního obchodu upozorňují na škodlivost protekcionismu. Logickými argumenty se jim daří vyvracet alternativní teorie mezinárodního obchodu jako např. teorii dětských (nedospělých) odvětví, případně teorii zbídačujícího růstu nebo teorii periferní ekonomiky. Dobře se též vypořádávají s argumenty, že protekcionismus podporuje domácí zaměstnanost, že na protekcionistická opatření jiné země je třeba nasadit opatření odvetná, že je třeba bránit se dumpingu, mít vyrovnanou obchodní bilanci, případně zájmu státu být co nejvíce ekonomicky soběstačný. Předmětem mého zkoumání je pak aplikace soudobých teorií mezinárodního obchodu, klonících se k liberalizmu, na hospodářskou politiku pomnichovského Česko-Slovenska, nacházejícího se v době keynesiánství, tedy používání protekcionistických opatření.

II.

Je zvláštní, že text Mnichovské dohody neobsahuje žádnou zmínku o tom, že by odstoupené území mělo být připojeno k nějakému státu. Německá verze obsahuje pouze slovo „Abtretung“. O tom, že by na vyklizených územích vnikl nový státní útvar, ale nemohla být ani řeč. Anglická verze dokumentu lépe definuje, o co vlastně v Mnichovské dohodě šlo, protože obsahuje slova „cession to Germany“. Překladatel však vycházel z německé verze, proto použil blíže nedefinované „odstoupení“ (vyklizení)¹⁰ místo „postoupení Německu“ (předání). Důležité ale je, že území nebylo pouze vyklizeno, Německo nad ním začalo vykonávat svrchovanou moc.

Podle mezinárodního práva tedy patřilo území Říši, tudíž obchod s odtrženým pohraničím měl začít fungovat na základě obchodních smluv uzavřených mezi Německem a Československem, respektive zboží v rámci obchodu mělo podléhat aktuálnímu celnímu sazebníku. S odtrženým pohraničím byl ale téměř okamžitě zaveden bezcelní stav.

Z historického hlediska bylo odtržené pohraničí stále součástí státních útvarů předcházejících Československu. Hospodářská provázanost s vnitrozemím byla budována bez přerušení celá staletí a zpřetrhat tuto provázanost jakýmkoliv omezováním dovozu by vedlo k negativním dopadům (např. zdražování zboží) na ekonomiku zbylého státního útvaru, kterému se říkalo druhá republika (Československo do 19. listopadu 1938, Česko-Slovensko po přijetí nových ústavních zákonů do 15. března, resp. 16 března 1939). Vzhledem k charakteru části obyvatelstva pohraničí (jazyková rozdílnost), a i z geografického hlediska hornatému charakteru pohraničí, lze tvrdit, že byl průmysl v pohraničí značně specifický a svým způsobem unikátní. V pohraničí se vyráběly výrobky, které díky své tradici v kvalitě mnohdy neměly konkurenci ani v zahraničí. Nikdy v minulosti nebylo potřeba, aby se specifická výroba rovnoměrně rozprostřela i do vnitrozemí. Příchod Hitlera a rozboření versailleského systému mezinárodních vztahů však nikdo nečekal, tudíž se na něj prvorepublikové Československo nemohlo ani připravit.

Dopad na životní úroveň obyvatelstva díky odtržení pohraničí lze tedy shrnout následovně. Pokud se v pohraničí vyrábělo spotřební zboží, jehož výroba byla ve vnitrozemí omezená, potom by dovoz zboží z pohraničí se zaúčtováním případně nových cel podražil. Stejně tak, pokud se v pohraničí vyráběly meziprodukty, jejichž finální zpracování se odehrávalo ve zbytku republiky, potom by i tyto výrobky kvůli zvýšeným vstupním nákladům podniků podražily. Součástí celního sazebníku, uplatňovaného na dovoz z Německa, byly ale i tzv. kvóty, neboli množstevní omezení. Omezení nabídky určitého výrobku za jinak nezměněných okolností vede sám o sobě k růstu ceny výrobku.

Tím, kdo by na zavedení cel vydělal by byl stát, protože výběr cla je jistá forma zdanění dovozu, tedy příjem státu (je ovšem třeba též odečíst náklady na výběr cla, které nebývají malé). Je ale známým faktem, že obyvatelstvo těžko snáší růst cenové hladiny, zvláště pak růst cen výrobků, které jsou předmětem každodenní spotřeby. V 80. letech zformuloval Douglass C. North teorii institucí, ve které dal do souvislosti relativní změny cen některých komodit v minulosti a volání obyvatelstva po zavedení institucí typu cenového stropu¹¹ (obdobně cenového dna), případně změny institucí nebo dokonce režimů. Vezmeme-li v úvahu fakt, že období po Mnichově je pro druhou republiku charakteristické růstem cenové hladiny, je tedy otázkou, jestli toto zvyšování cen neurychlilo odklon pomnichovského Česko-Slovenska od demokracie. Mnichovská dohoda byla oficiálně podepsána 29. září 1938. Necelé dva měsíce později, 18. listopadu, byla ustavena jediná politická strana (Strana národní jednoty) v rámci „zjednodušení“ politického systému.¹² Přechod k autoritativnímu režimu byl obhajován především argumenty typu neschopnosti dřívějšího politického systému rychle řešit aktuální státní problémy a růst cenové hladiny rozhodně problémem byl.

Jak se ale ukázalo, růst cenové hladiny způsobily jiné faktory než zavedení cel na výrobky z pohraničí. Ta byla totiž téměř okamžitě zrušena jednak z důvodu, aby bylo zamezeno zpřetrhání dosavadních hospodářských vztahů, jednak aby bylo zabráněno právě růstu cenové hladiny. Mezi odstoupeným pohraničím a vnitrozemím tedy panoval po celou dobu trvání druhé republiky bezcelní vztah.¹³

Československá vláda měla ale ještě jinou možnost jak zajistit, aby nedocházelo ke zdražování importů. Už ze své podstaty ale byla tato možnost neprůchodná a jak se i ukázalo, šel vývoj naprosto opačným směrem. Teoreticky mohla začít kupovat československou měnu na londýnské burze a způsobit tak její zhodnocení, což by importy zlevnilo. Neproveditelné to bylo z několika důvodů. Za prvé, by se tak republika příliš lehce zbavila devizových rezerv, které potřebovala držet ke krytí platební bilance, protože období po nástupu Hitlera bylo charakteristické snahou státu všemožně bránit odlivu devizových rezerv. Za druhé, posílení měny by mělo vliv na exporty země, které by se naopak v zahraničí podražily. Po hospodářské krizi celosvětově drasticky poklesl mezinárodní obchod. Jen mezi lety 1929 až 1932 klesl objem exportů a importů industrializovaných zemí o 30 %.¹⁴ Značná část exportérů kvůli tomu zkrachovala, protože neměla v zahraničí odbyt (z důvodu protekcionismu cílových států). Pokud se některá exportní odvětví po krizi začala opět obnovovat, bylo proti zájmům státu jim znovu „házet klacky pod nohy“ zhodnocováním domácí měny. Za třetí, období před Mnichovem bylo charakteristické nejistotou budoucího vývoje v Československu, proto raději především Židé přesouvali svůj kapitál do zemí, kde bylo bezpečněji. Zbavovali se tak československé měny, která tak nutně oslabovala. Za čtvrté, Německo, které bylo největším obchodním partnerem Československa, využilo své hospodářské i politické síly po Mnichově, aby stanovilo kurz obou měn na 8,33 Kč za 1 RM. Československá měna se tak stala silně podhodnocenou.¹⁵ To byl i jeden z důvodů proč došlo ke zdražení importů z pohraničí, aniž byla zavedena cla.

III.

Se zbytkem Německé říše probíhala obchodní výměna na základě obchodních smluv, respektive výměna zboží podléhala clům a množstevním omezením. Vzhledem k okleštění druhé republiky a změny struktury jejího hospodářství se nutně musela změnit i struktura dovozu a vývozu, protože nová republika měla jiné potřeby. Vládní výbory Německa a Česko-Slovenska spolu jednaly od 23. listopadu do 15. prosince 1938 na nové obchodní smlouvě. Jednalo se o již šestou změnu československo-německé hospodářské dohody z června 1920. Když srovnáme tuto šestou změnu s pátou, zjistíme, že došlo k jisté liberalizaci vztahů. Co se týče vývozu do Německa, je patrno, že Německo uvolnilo svůj trh pro dovoz česko-slovenského zboží. Na většinu položek celního sazebníku byly kvóty zvýšeny, na část dokonce zrušeny. Česko-Slovensko tak nyní mohlo do Říše vyvážet více zemědělských plodin a produktů a také více základních výrobních surovin.¹⁶

Prospěšnost liberalizace vztahů v globální ekonomice lze shrnout velmi lehce. Obchodní výměny se účastní dvě strany s odlišnými zájmy, řekněme spotřebitel a výrobce. Pokud není obchod omezován státními zásahy, potom je spotřebiteli k dispozici vyčerpávající nabídka poptávaného produktu za ceny, které si stanoví výrobce podle svých nákladů. Racionálně uvažující spotřebitel, pokud chce přistoupit na směnu, si pak vybere pro sebe tu nejvýhodnější nabídku koupě. Ta musí být zákonitě buď stejná, nebo lepší, než kdyby do směny vstupoval svým protekcionismem stát a narušoval ceny, případně snižoval nabídku. Vezmeme-li pozici výrobce, pro něj je nejvýhodnější, pokud mu stát neklade žádné překážky, např. že by dodatečně zdaňoval jeho výrobek (funkce cla), a tím ho uměle zdražoval. Zásahy státu potom musejí mít jediný efekt, buď se na obchodní výměně dodatečně obohatí stát, nebo svým jednáním zvýhodní, resp. znevýhodní určitou skupinu výrobců či spotřebitelů. Tak či tak je vidět, že daný stav nemůže být efektivnější než obchodní výměna bez protekcionistického zásahu státu.¹⁷

Byla tedy nově uzavřená změna v obchodní smlouvě výsledkem uvědomění si toho, že liberalizace vztahů povede k lepšímu využití komparativních výhod obou států, tudíž k většímu zvýšení blahobytu? Odpověď je paradoxně ano i ne. Hitlerův plán ovládnutí střední Evropy, podrobněji definovaný v listopadu roku 1937, počítal v první řadě s obsazením Československa a Rakouska, přičemž se počítalo s vystěhováním dohromady tří milionů lidí z obou zemí, což by znamenalo získání potravy pro 5 až 6 milionů lidí v Německu.¹⁸ Získání Československa ale nebylo tak lehké, Hitler se kvůli spojeneckým závazkům Československa a relativně dobře vyzbrojené armádě obával vyvolání přímého konfliktu. Německý protekcionismus tedy měl za úkol hospodářsky Československo přibrzdit, aby nebylo schopné činit tolik investic do zbrojení a opevnění. Situace po Mnichově ale byla zcela opačná, Česko-Slovensko de facto bez spojenců a s minimální možností bránit své území, představovalo nyní pro Německo snadný cíl, proto ani ne měsíc po Mnichově vydal Hitler příkaz k přípravám na vypořádání se se zbytkem Československa (Erledigung der Rest-Tschechei).¹⁹ Pokud bylo Německu jasné, že se v blízké době zmocní Česko-Slovenska v blízké době bez boje, bylo pro něj ekonomicky výhodné začít zvyšovat blahobyt obou zemí liberalizací obchodu. Z hospodářského hlediska tedy lze vztahy Německa a Česko-Slovenska v období druhé republiky považovat za přátelské.

V nově dojednané změně obchodní smlouvy v prosinci 1938 stojí ale za povšimnutí ještě jeden moment. V tajném hodnocení dosaženého kompromisu Emilem Wiehlem, vedoucím hospodářsko-politického oddělení německého ministerstva zahraničních věcí stojí, že „...dohoda je tolik výhodná a důležitá pro nás [myšleno Německou říši – pozn aut.], protože zajišťuje zvýšený odběr surovin a zboží (obzvláště dřeva, železa a strojů) z Česko-Slovenska [v orig. Tschechei – pozn. aut.], na něž klade polní maršál, v zájmu našeho zbrojení a čtyřletého plánu, velký význam.“²⁰

Lze tedy tvrdit, že liberalizace vztahů vedla k uvědomění si pozitivních ekonomický důsledků, proto na ní oba státy přistoupily, ale také lze říci, že liberalizace vycházela pouze z politických plánů Německa a jeho cíle vytvořit z Česko-Slovenska surovinový přívěsek Německa, který by pomáhal jeho zbrojení. Je možné se tedy klonit jak k ekonomickému, tak k politickému motivu, nakonec ale pravděpodobně stejně zjistíme, že v tomto případě nelze ekonomiku a politiku od sebe oddělit.

IV.

Německo si pohrávalo ještě s jednou myšlenkou, a to bylo vytvoření celní unie s Česko-Slovenskem. Náležet do něj mělo i Maďarsko. Celá koncepce vycházela z představy, že Německo bude hlavní výrobní silou uskupení, zatímco ostatní státy budou tvořit něco jako potravinové a surovinové přívěsky. Již v říjnu 1938 Německá říšská banka studovala efektivitu případného celního propojení mezi výše zmíněnými státy. V případě Československa říšská banka překvapivě zjistila, že československý průmysl je až příliš podobný tomu německému, celní unie by tedy podle banky znamenala, že by se jednotlivé ekonomiky nedoplňovaly, ale konkurovaly si.²¹

Po Mnichově nehrozilo Německu žádné nebezpečí ze strany Československa, ba co více už se v Německu předpokládalo, že bude jeho součástí. Pokud přijmeme Keynesovu tezi, která byla často populisticky využívána, že zavedení cel vůči zahraničí má blahodárné účinky na domácí ekonomiku, tak z toho musí vyplývat, že tyto blahodárné účinky jsou na úkor druhého státu, vůči kterému je celní politika namířena (viz merkantilismus a přerozdělování světového bohatství). Implikace je, že pokud stát uvolňuje svou celní politiku, škodí tím sobě a pomáhá druhému státu. Rakouská liberální škola říká, že uvolňování celní politiky v dlouhém období pomáhá oběma státům. Podobný názor lze nalézt i u jiných ekonomických škol.

Vzhledem k německému plánu z roku 1937 vystěhovat z Československa 2 miliony lidí, který byl v roce 1941 upřesněn na vystěhování části národa na východ, likvidace další části a germanizace zbytku,²² je zřejmé, že by se změnou struktury obyvatelstva továrny ani strojní vybavení nikam nezmizely. Ty by posléze zůstaly k dispozici Němcům. V zájmu Německa tedy mělo být, aby byl česko-slovenský průmysl v nejlepší kondici a na špičkové úrovni, což by zajistilo pouze uvolnění celní politiky z obou stran, případně minimálně ze strany německé.

Německo však od plánu vytvoření celní unie v tu dobu ustoupilo, souhlasilo pouze s částečnou liberalizací vztahů v oblasti dříve zmíněného zemědělství a surovin. Veškerá jednání mezi oběma zeměmi na téma celní unie bylo německou stranou považováno za nežádoucí.²³

Celní unie s Německem ale v průběhu času opravdu vznikla na základě dohod ze září 1940. To už bylo bývalé území Česko-Slovenska jako Protektorát Čechy a Morava rok a půl součástí Třetí říše. Proč tedy Německo odmítalo jednání na téma celní unie v období mezi mnichovským diktátem a 15. březnem 1939? Dle mého názoru za to může devizová politika Říše. Německo vzhledem k intenzivním přípravám na dobyvačnou válku potřebovalo čím dál více surovin pro svůj průmysl a potravin pro živení obyvatelstva. Nebylo ale schopno za nákupy komodit platit, neboť čím dál tím více trpělo nedostatkem deviz. Po Mnichově ztratilo Česko-Slovensko většinu revírů těžby uhlí, což byla jedna ze základních surovin energetického a těžkého průmyslu. Česko-Slovensko muselo začít z odtrženého pohraničí uhlí dovážet ve velkém množství, a ve svém důsledku to byl jeden z důvodů, proč byla obchodní bilance s Německem pasivní. Německo využívalo energetické závislosti Česko-Slovenska a cíleně zvyšovalo ceny vyvážených energetických surovin, aniž by mělo Česko-Slovensko možnost si tyto suroviny sehnat jinde.²⁴ Česko-Slovensko nemělo jinou možnost než vyrovnávat výše zmíněnou pasivní obchodní bilanci s Německem převodem deviz, které Německo tak nutně potřebovalo. Pokud by Německo výrazně liberalizovalo celní politiku, hrozilo zde riziko, že by se obchodní bilance začala narovnávat, což bylo v tu dobu pro Německo nepřijatelné. Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava, kdy Německo získalo právo nakládat s česko-slovenskými devizovými prostředky a zlatými rezervami, nebylo již pro Německo nutné nějakým způsobem udržovat nerovnovážnou platební bilanci a byl tak odstraněn jeden z argumentů, proč zatím nezavádět celní unii.

V.

Zcela odlišně pak vypadaly hospodářské vztahy v rámci Malé dohody. Malá dohoda byl systém spojeneckých smluv z 20. let mezi Československem, Rumunskem a Jugoslávií, který se později rozšířil i do hospodářské oblasti. Československo drželo ve vztahu ke svým spojencům z Malé dohody tzv. systém preferenčních vztahů. Období po hospodářské krizi se obecně vyznačovalo příklonem států k protekcionismu. Preferenční vztahy však znamenaly něco, co šlo proti směru tehdejších zvyklostí. Československo sice omezovalo dovoz zemědělských produktů nasmlouvaným množstvím, nicméně na tyto produkty poskytovala československá vláda příspěvky zahraničním dovozcům (záporné clo).

Během období před druhou světovou válkou se státy v Evropě naopak pokoušely chránit své trhy před zahraniční konkurencí, zvláště v odvětvích, které považovaly za strategické. Zemědělství strategické bylo, protože v případě války mohlo zajistit potravinovou soběstačnost země. Proto bylo zemědělství chráněno cly a množstevními omezeními, které měly za cíl zvýšit cenu produktů na domácím trhu. Vyšší zisky pak měly přimět rolníky ukrojit si větší část tržeb z obchodů zvýšenou produktivitou a rozvojem vlastního zemědělství.

Z minulých zkušeností, konkrétně z celní politiky Francie v první polovině 19. století²⁵ ale jasně vyplynulo, že vysoká cla na zemědělské produkty vedly k zastarávání pracovních postupů v zemědělské oblasti, protože díky nedostatku konkurence zemědělce k zlepšování nic nenutilo. Lidé ve městech naopak museli na potraviny vynakládat velkou část svého rozpočtu, což vedlo k tlumení poptávky po průmyslovém zboží. Až s uvolněním celní politiky na zemědělské produkty v 60. letech 19. století došlo ve Francii k rychlejšímu růstu průmyslu.²⁶

Zemědělství, co se týče produktivity vyjádřené v HDP na obyvatele, dopadá nejhůře ze všech tří sektorů hospodářství. Nelze ale tvrdit, že by poskytování příspěvků na dovoz zemědělských produktů z Rumunska a Jugoslávie mělo za cíl ztížit československým zemědělcům podmínky, aby se jich část rozhodla zanechat svého řemesla a přemístila své kapacity do produktivnějšího sektoru průmyslu a služeb. Ačkoliv by byl tento tah vskutku geniální, je třeba si uvědomit že 30. léta v Evropě byla charakteristická hospodářskou krizí a vysokou mírou nezaměstnanosti. Volné pracovní kapacity v průmyslu v tu dobu tedy existovaly samy, a když se k tomu ještě vezme fakt, že po odtržení pohraničí proudily do vnitrozemí desítky (dle některých údajů až stovky) tisíc uprchlíků²⁷, kteří se následně snažily v druhé republice získat práci, je třeba hledat za vznikem preferenčního systému jiný motiv, než snahu uvolnit pracovníky z méně produktivního zemědělství.

Systém preferenčních vztahů vznikl na IX. sjezdu Hospodářské rady států Malé dohody v únoru 1937, tedy více než rok před Mnichovem. Poskytování finančních příspěvků bylo vždy krátkodobé, většinou na dobu několika měsíců. Ve výsledku byly ale československou vládou příspěvky včetně objemu dovozu beze změny prodlužovány až do 31. března 1939.²⁸

U období před Mnichovem šlo předpokládat, že se Československo bude snažit po vzoru ostatních států chránit své zemědělství jako strategicky důležité vzhledem k bezprostřední hrozbě války. Vláda se však chovala opačně. Po Mnichově se odstoupením pohraničí zcela změnila struktura hospodářství. Z republiky se stal agrárně-průmyslový stát, který potřeboval potraviny spíše vyvážet, než dovážet a ještě k tomu vláda poskytovala na dovoz finanční příspěvky. Abychom zjistili motiv, musíme ustoupit od ekonomické teorie a opět se podívat do politiky.

Státy Malé dohody byly tradičním spojencem Československa už od dvacátých let minulého století. Vzhledem k tomu, že Československo bylo obklopeno třemi revizionistickými (tedy potenciálně nepřátelskými) státy, měl každý spojenec obrovskou cenu. Poskytování finančních příspěvků mělo za cíl udržovat přátelské vztahy v rámci Malé dohody. Po Mnichově, kdy Česko-Slovensko ztratilo Francii jako spojence, bylo udržování přátelských vztahů s Rumunskem a Jugoslávií ještě důležitější.²⁹ Ve formě daní se na finančních příspěvcích, a tedy přátelských vztazích s Rumunskem a Jugoslávií, podíleli všichni občané druhé republiky.

To, že udržování preferenčních vztahů nemělo po Mnichově ekonomické vysvětlení, lze ilustrovat na případu dvou komodit, na které se příspěvky vztahovaly. Prvním z nich je víno v sudech, druhým pak pšenice. Česko-Slovensko přišlo po Mnichovské dohodě vzhledem k územním ztrátám o 56 % vlastní produkce vína. Očekávaná spotřeba vína na rok 1939 činila 300 000 hl, zatímco produkce dosáhla pouhých 240 000 hl.³⁰ Je zřejmé, že produkce vína nedosahovala výše předpokládané spotřeby. Bylo tedy potřeba u vína doplnit nedostatek zahraničním dovozem. Zde by se dal ekonomický motiv příspěvků na dovoz vína najít. Produkce pšenice, která byla též v preferenčním systému, se v Česko-Slovensku očekával mírný přebytek. Cena pšenice ale na světových trzích dlouhodobě klesala. Druhá republika tak díky nasmlouvaným dovozům měla ještě větší přebytky pšenice, jejíž zbavování se na světových trzích bylo finančně ztrátové.³¹ Zde lze ekonomický motiv nalézt jen těžko.

VI.

Z práce vyplývá, že ač bylo období 30. let ve znamení opětovného zavádění protekcionismu, čelní představitelé Česko-Slovenska si byli vědomi převládajících negativních důsledků pro pomnichovskou republiku. Protekcionismus se stal nástrojem pouze politickým, místo hospodářským, což bylo ovlivněno především zájmy Německa v oblasti střední Evropy.

Bezcelní stav s odtrženým pohraničím byl pouze snahou zakonzervovat i po změně stav, který po Mnichově nastal. Liberalizace obchodních vztahů s Německem pak byla možná díky tomu, že Německo již počítalo se začleněním Česko-Slovenska do Říše, i bez ohledu na to, že byla pro obě země ekonomicky výhodná. Preferenční systém, užívaný k hospodářské výměně se zemědělskými produkty se státy Malé dohody, ekonomické vysvětlení po změně struktury hospodářství druhé republiky nemá. Politické vysvětlení ale má, což dokazují i dokumenty uložené v Archivu ministerstva zahraničních věcí České republiky. Tak či onak Česko-Slovensko liberalizovalo obchodní vztahy se svými hlavními obchodními partnery, což byl značný posun od toho, jak se většina světa v době bezprostředně po hospodářské krizi chovala. V tomto ohledu lze její hospodářskou zahraniční politiku hodnotit pozitivně.