Účastníci: Pavel, Viktor

Cesta proběhla za účelem sběru materiálu pro další impaktovaný článek s prof. Černým v lokalitě státu Punjáb.

Obecně Indové jsou velmi milí a pohostinní. Když vidí cizince, hned se ptají odkud je. Když si člověk neví rady, udělají maximum, aby pomohli a vůbec nic za to nechtějí. V kontrastu s Marokem, kdy vlezle se za bakšiš snažili vnutit pomoc, je to vítaná změna. Indové jsou obecně dosti nekonfrotační národ. Radši odejdou než aby se s někým pustili do fyzického sporu. Všichni působili hodně hodným dojmem. V Punjabu žije hodně Sikhů. Jsou plně integrovaní do společnosti a respektovaní. Sikhové jsou vegetariáni. Je to kvůli jejich pohledu na svět, kdy prostě nechtějí zabíjet zvířata bezdůvodně nebo kvůli své obživě. Z toho důvodu je zde vegetariánství velmi rozšířené. Prakticky celou dobu jsme se stravovali vegetariánsky. Vzhledem k výbornému ochucení kořením to vůbec nevadilo a těch 10 dní se dalo přežít. Indové mají své chrámy. Jsou dosti nábožensky založení, ale hinduismus je více méně filosofie a způsob života, než čistě náboženství. Krávy jsou posvátné, takže si volně chodí všude. Když umřou, tak jim udělají pohřební rituál a pohřbí do země. Je to konstrast s tím, že lidi se normálně pálí a rozpráší do řeky.

Co se týče žebráctví, to se na severu Indie moc nenosí. Punjab je docela bohatý region. Vždy v centru města, kde se shromažďuje více lidí, jsou dva druhy žebráků - aktivní - maminky s malými dětmi v náručí, co za tebou příjdou a jdou s tebou klidně několik kiláků, aby získaly nějaký peníz. Pak jsou tam pasivní žebráci, kteří předvádí nějaké fyzické postižení. POZOR - u obou druhu žebráků jsem více než přesvědčen, že je to fejk, prostě další způsob obživy. Ty maminky by klidně mohly pracovat a jejich děti dle mého názoru nejsou ani jejich. Ohledně lidí s tělesným postižením, tak to je taky z drtivé většiny fejk. Šel jsem okolo žebračky, která byla v agonii z hnisavé nohy (vypadalo to fakt na poblití). Po hodině, když jsme šli okolo znovu, jsem jí viděl, jak se úplně normálně přesouvá na jiné žebrací místo. Hnisavá noha nebyl hnisavá, bylo to z papíru vyrobený fejk (velmi zdařilý) hnisavé nohy.

Hodně mě taky překvapilo, že co Indové dohodnou, to platí. Ať se to týká někde být v určitou dobu, něco zařídit nebo když se člověk dohodně na nějaké ceně. Spolehlivost Indů je velká.

Punjab je úrodný region, kde pěstují obilý. Zpracovavají tam cukrovou třtinu. Obecně tam asi není problém uživit kvantum lidí. Tím se dostáváme k další zajímavosti. Indie je neskutečně přelidněná. Prakticky tam není místo, kde by nebyly davy lidí. I když člověk jede mezi vesnicema, pořád někoho potkává. Hustota zalidnění je v Punjábu 3,5 x vyšší než v ČR a je to rozhodně vidět.

Co se týče automobilismu, tak se tam jezdí vlevo, přičemž tam na silnicích neplatí žádná pravidla. Jenom Indové jsou schopní ze dvou pruhů udělat pruhů 5. Pořád se cpou, pořád se troubí. Nějaký řád to ale má. Musím zároveň uznat, že Indové mají velmi vyvinutý smysl pro jemnou motoriku. To se projevuje i při řízení aut, kdy dokáží s milimetrovou přesností zaparkovat na místě, kde prostě žádné místo není. Zároveň to člověk vidí i na tom, že nemají moc omlácený auta. Trochu jo, ale v porovnání s Francií nebo Itálií je to fakt zanedbatelné. Po silnicích (dálnicích) se jezdí maximálně 80 km/h, takže každá cesta zabere několik hodin, i když "to jede".

Zajímavost je i to, že když jsme tam jeli na jaře, tak že ve skutečnosti tam mají podzim, kdy stromy mění barvu a opadají. Punjabské podloží se převážně skládá z písku, takže se všude hrozně práší, hlavně okolo cest. Na silnicích jsou v pravidelných intervalech "food courty". Většinou je tam nějaké KFC a k tomu místní Sikhská vegetariánská restaurace Haveli.

Co se týče úklidu, tak člověk by si řekl, že když tam mají hodně levnou pracovní sílu, tak tam bude čisto. Jako i v luxusním hotelu jsme se občas štítili sprch a v umyvadle byli cizí vlasy. Prostě naprosto chyběla preciznost. Ohledně pracovní morálky, tak ta taky není nikterak vysoká. Když člověk pozoroval lidi s nějakým úkolem (třeba zalít kytku), tak než k té kytce došel, tak to trvalo dvojnásobek času, než by tam došel člověk, který si svého času váží. Prostě pohoda a lehárum.

V Indii je už hodně rozšířená střední třída. Za tu se může považovat každý, kdo má v přepočtu od 7 do 20 tisíc Kč za měsíc. Ti nejchudší v Indii jsou ale občas nuceni žít s 1,5 tis. Kč měsíčně. Co mě hodně překvapilo bylo, jak jsou někteří indové tlustí. Není to tím, že by se přejídali, asi to bude způsobeno buď škrobama ve stravě, nebo spíš tím, že ke všemu jedí chleba (čapátí). Jentak mimochodem nan a čapátí se liší jenom ve způsobu přípravy, jinak mají stejný základ. Když si Indové koupí něco nového, tak nevím, jestli chtějí, aby to déle vydželo, každopádně z toho nesundavají nálepky ani přepravní folie. Mám takový dojem, že možná ani netuší, že se to má sundat. Co se týče angličtiny, tak tou tam mluví převážně mladí. Pokud se budete chtít mluvit s někým na ulici a bude od pohledu vypadat chudě, tak ten anglicky rozhodně neumí. Možná ani nebude umět číst, a už vůbec ne v mapách. Indové dosti v některých věcech improvizují, hlavně co se týče stavebnictví a elektriky. Vůbec třeba nevadí, že chybí zástrčka do elektriky, prostě stačí oholit žíly a strčit to zásuvky napřímo. Tohle je tam vcelku běžné.

V Indii se může člověk svobodně pohybovat. Pokud ale přejíždí mezi jednotlivými státy Indie, musí zaplatit daň. Ta asi nebude velká,nicméně asi je to taková menší pojistka proti masové migraci.

Když člověk jede do Indie, musí se připravit a smířit se s tím, že bude muset úředníkům říct veškeré informace o sobě. Na žádné GDPR si nehrají, a když se ptají i na jména rodičů a jejich povolání v žádosti o vízum, tak to mi fakt přijde už trošku moc. Problém je i získat místní simkartu kvůli internetu. Oni sice mají předplacenou kartu, kde nabízí 1,5 GB dat na den, problém je, že člověk musí mít pas a dva svědky, aby mu jí vydali. Nevím, jestli je to kvůli nějakým protiteroristickým opatřením, každopádně vyplnit všechny kolonky trvalo chudákovi asi 2 hodiny. Vše jen kvůli tomu, aby mi pak mohl dát simkartu za 150 Kč.

Chandighar Z letiště Dilí, kam se letí 8 hodin z Frankfurtu jsme se přesunuli na sever do Chandigarhu, kde jsme měli základnu. Chandighar sám o sobě není zajímavé město, je to architektonický experiment rozdělený do stejně velkých sektorů. Každý sektor má svůj shopping park. My jsme byli ubytování v Guest house u Punjab University. Cena za pokoj a noc v přepočtu 250 Kč, večeře 30 korun (vegetariánské sabdží a dál), snídaně 20 korun (omeleta). Byli jsme se projít u Sukhna lake, což je uměle vytvořené jezero s promenádou, kde na druhém konci se dají pozorovat ptáci. Prošli jsme se tam 18.3.2022, což byl zrovna svátek Holí - lidé se veselí a hážou na sebe a potírají se barvami. Jakožto cizinci jsme to velmi schytali. Upozorňuji, že barva jde dolu pouze teplou vodou s mýdlem. Sukhna lake a jeho promenáda byla ideálním místem pro oslavu tohoto svátku, takže tam byly kvanta lidí.

Amristar Do Amristaru se jezdí na border closing ceremony a kvůli Golden Temple. Nejdříve border closing. Ten je vzdálený asi 50 km od Amristaru. koná se každý den cca v 17 hodin. Vždy je přítomno několik tisíc lidí. Pokud je člověk neind a vezme si s sebou pas, tak jím může mávat a říkat VIP. Nemusí pak stát hodinu ve frontě a také ho umístí do speciální sekce s lepším výhledem blíž hraniční čáře. Celé je to jedno velké divadlo, které má evokovat pocit nějakého nepřátelství s Pákistánem (přeřvávající se hudba apod.), ve skutečnosti ale je to z obou stran zcela koordinované. Začíná to tak, že se otevře hranice, vojenským krokem přijde z každé strany voják, potřesou si rukou. Pak dělá skupina vojáků na každé straně maškarádu (obě strany stejně, jako že na sebe reagují). Nakonec stáhnou vlajky, potřesou si rukama, zatáhnou mříž a vojenským krokem odejdou. Rozhodně je to zážitek, který stojí za to vidět.

Sikhský Golden temple je obří chrám. Po obvodu jsou malé motlitebny, uprostřed vody velká motlitebna ze zlata, na kterou se čeká fronta jednu až dvě hodiny i když si člověk přivstane. Je to místo trvalé plné lidí, kde meditují a relaxují, až jsem si říkal, jestli vůbec chodí do práce. Součástí Golden temple je i komunitní jídelna, kde člověk dostane rýži, čapátí, dál a sabdží. Rozhodně je to zážitek, ale větší zážitek jsme měli, když jsme jedli s poutníky vypravenými na festival do Anandpur Sahib.

V Amristaru je ještě místo, kde se za koliniální éry udál masakr protestujícíh Indů britskou armádou. Mají to jako velké memento. Střílení do protestujících lidí pak vedlo k boji za nézávislost. Jsou tam zdi, kde jsou vidět díry po kulkách. Nevím, jestli se to vyplatí vidět. Pro Indy to má velkou emoční hodnotu.

Anandpur Sahib Místo, kde se každoročně koná třídenní festival. První den je Holí, takže se tam mažou barvou, další dny člověk taky dostane barvou, protože musejí dobrat nakoupené zásoby. V centru města je krásný chrám. Festival se pak odehrává na místním stadiónu. Davy lidí zaplní plochu a tribuny. Na ploše pak vytvoří koridory, kde následně budou jezdit borci na koních a předvádět své umění - jízdu ve velké rychlosti ve stoje, napichování otepů slámy za jízdy. Protože je to velké rychlosti a koně lze těžko uřídit, tak jsou tam zranění na dením pořádku. Prostě tě sejmě kůň. Naštěstí to všichni přežili. Co byl ale zážitek bylo to, že na festival přijde klidně milion poutníků, kteří spí venku a po cestě se stravují v připravených stanech. Komunitně tam vaří ve velkém kotli jídlo, ženy loupou cibuli, připravují chilli, koriandr apod. Muži pak vaří a všichni včetně poutníků jedí na zemi.